Po letních změnách v plánech sezony 2010/2011 Vídeňské filharmonie se dostal na přání Nikolause Harnoncourta na repertoár koncertů Společnosti přátel hudby cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany, který nahradil běžně ve Vídni uváděnou, původně avizovanou monumentální Symfonii č. 8 c moll Antona Brucknera. Ještě než orchestr uvedl české národní velkolepé dílo v hlavním městě Rakouska, zahrál ji s Harnoncourtem 30. září v Carnegie Hall v rámci každoroční přehlídky Týdne Vídeňské filharmonie v New Yorku a po návratu ze zámořského turné v Linzi v koncertním Brucknerově domě. Vídeňské koncerty 6. a 7. října byly ve Zlatém sále Hudebního spolku téměř vyprodány.
I když světoznámý dirigent pochází z Berlína a vyrostl v hudebním prostředí Rakouska, je hrdý na své české kořeny. Jeho dědeček se narodil v Praze a bratr v obci Hajany u Brna. Hudební vazby česko-rakouské vzájemnosti jsou mu neobyčejně blízké, zejména rád hraje díla Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany v Rakousku, kde v reakcích od muzikantů i publika cítí porozumění. Ke Smetanovu symfonickému cyklu se vrátil Nikolaus Harnoncourt ve Vídni po devíti letech od koncertního provedení ve Zlatém sále, v roce 2003 bylo vydáno CD jejich společné nahrávky Mé vlasti pro RCA Victor Red Seal.
Koncert 7. října 2010 byl pro tamní mezinárodní publikum strhující a provázen technickou perfekcí z obou stran (v Carnegie Hall bohužel došlo k neočekávané situaci, kdy dirigentovi vyklouzla během koncertu partitura, kterou si zvedl, prolistoval její stránky, ale pravou rukou řídil těleso, které hrálo dál…). Ve Vídni přistoupil dirigent k nastudování analyticky, ostatně už při zářijových zkouškách ve Skelném sále Hudebního spolku usiloval, aby se filharmonici při interpretaci otevřeli dílu a nehráli ho příliš akademicky. S obdivuhodnou energií rozmachu koncipoval osmdesátiletý Maestro cyklus především na pozadí dramatických obrazů oslavných mýtů, které považoval za společné více národům. Vyšehradu dominovaly elegické nálady, Vltavě spíše majestátnost programových výjevů s hrady, zámky a zříceninami než hlavní typické gradující linie pramenící řeky po veletok (zvýrazněné tvrdostí uzavíraných frází místo interpretace motivů s tradicí vžité lehkosti, plynulosti a logické tematické provázanosti), Šárka byla prodchnuta romanticky bájným příběhem, kolorit krásných nástrojových barev naplnil báseň Z českých luhů a hájů, střídmé husitské písně a ostrý bitevní charakter obestřel Tábor, vítězný monument pak gradoval ve finále Blaník. Vídeňští filharmonikové, kteří dokáží hrát mimořádně něžně, jemně, vroucně v šíři bohatého spektra rytmů a nástrojových barev tělesa i sólových hráčů, se nechali unést v interpretaci Mé vlasti převažujícími ostrými tahy, rovným a energickým nasazením, kterým odsunuli do pozadí typicky českou vřelost a nosnou šíři hlavních gradujících témat, prostupujících programově celou skladbou, smetanovským obrazům veselí života chyběla typická lehkost a tanečnost. Harnoncourt vedl orchestr s atypickými akcenty klenby dynamiky různých nástrojových skupin, nabídl pojetí zajímavé a zcela odlišné od našich interpretačních tradic.
