Má vlast v rukou Iva Kahánka a Miroslava Sekery

Rok 2024 přeje milovníkům díla Bedřicha Smetany a dalších tuzemských skladatelů. Kromě běžně hraných děl vyniká Rok české hudby třeba i uvedením všech Smetanových oper a jeho méně hraných děl. 

Svou dramaturgii tomuto speciálnímu roku přizpůsobily i české festivaly. Jedním z těch, které se k Roku české hudby a projektu Smetana200 hlásí je 19. ročník festivalu Za poklady Broumovska. Do svého programu zařadil kompletní cyklus symfonických básní Má vlast ve skladatelově verzi pro čtyřruční klavír. Na dva klavíry ho 20. července zahráli v Polici nad Metují dva výjimeční klavíristé – Ivo Kahánek a Miroslav Sekera. 

Koncert příjemným úvodním slovem otevřela umělecká ředitelka festivalu Tereza Kramplová, starosta Police nad Metují Jiří Škop a farář zdejší farnosti Ľubomír Pilka. Festival pořádaný v kostelích na Broumovsku rozezněl tentokrát zdi kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polici nad Metují. Ten sice nepatří do broumovské skupiny kostelů navržené Dientzenhofery, ale roku 1294 byl prvním vybudovaným kostelem v této oblasti hlubokých lesů a pískovcových roklí. Postaven byl ve slohu románsko-gotickém, což stále dokládá gotický lomený portál. Polický kostel se zdá být akusticky ideální pro klavírní hudbu – v minulých ročnících festivalu tu zahrál izraelský klavírista Boris Giltburg anebo zmiňovaný Ivo Kahánek. 

Má vlast je zárukou velkého zážitku, její části znají i lidé, kteří vážnou hudbu neposlouchají. Znalci srovnávají její provedení s referenčními nahrávkami. Jak ukázal letošní zahajovací koncert Pražského jara – názory na to, jak česky, tanečně anebo rychle by měl cyklus symfonických básní znít, a jak by měl dirigent tuto 145 let starou látku uchopit, se značně rozcházejí. V případě čtyřruční verze jsou si dirigenty i orchestrem sami dva klavíristé. Předmětem této recenze ale není srovnávat orchestrální a klavírní podobu skladby. 

Partitura, které se klavíristé chopili, není klavírním výtahem, ale skladatelovou vlastní virtuózní úpravou pro čtyři ruce. Pro slavnostní příležitost smetanovského výročí byly použity dva klavíry zapůjčené firmou Petrof. Dlouhá koncertní křídla model ANT. PETROF 275 jsou vlajkovou lodí firmy, která letos slaví 160. výročí založení. 

Vyšehrad zahájili nalevo (primo) sedící Miroslav Sekera a napravo (secondo) sedící Ivo Kahánek v dokonalé souhře, jako by hráli na jednu harfu. Společně nastudovali toto dílo poprvé pro Smetanovu Litomyšl v roce 2020 a od té doby měli ještě pár příležitostí nechat ho zrát. Akustická přívětivost kostela přinesla i přes hustou symfonickou sazbu hranou na dvě velká klavírní křídla překvapivou zvukovou zřetelnost. Zvuk nástrojů byl barevný a kultivovaný i v nejvypjatějších částech závěrečných symfonických básní. 

Po Vyšehradu oba klavíristé vstali a se svými tablety s partiturou si vyměnili místa. Tato výměna následovala po každé části a diváci tak měli nejen možnost vidět klavíristy z obou profilů (což od dob Ladislava Dusíka nebývá zvykem), ale i slyšet interprety v obou partech a na oba nástroje. Příjemným překvapením bylo, že publikum mezi jednotlivými částmi netleskalo a ve vzduchu se tak mohlo mísit napětí z právě doznělých závěrečných akordů (vždy perfektně společně načasovaných), spolu s očekáváním z nadcházející části Mé vlasti.  

Napětí bylo bezkonkurečně největší po Vltavě, kde nejvíc vynikal zvukový soulad obou interpretů – lyričtější a měkčí zvuk Miroslava Sekery prolínající se s průraznějším a plnějším zvukem Iva Kahánka. Věřím, že mnoho místních i přespolních návštěvníků přišlo právě kvůli Vltavě, a že to byl možná první zážitek, kdy ji slyšeli naživo a troufám si říct, že to mohl být i zážitek životní. A tak Vltava protekla polickým kostelem od pramene po soutok a přírodní tematika české krajiny přešla v bájnou dívčí válku. 

Bojovná Šárka ukázala asi nejdokonalejší souhru a naprostou symbiózou kvalit obou interpretů. Přes jejich univerzálnost i v oblasti komorní hudby je těžiště jejich sólového repertoáru hlavně ve skladbách romantismu. Každý vyrostl z jiné klavírní školy – Kahánek absolvoval AMU ve třídě Ivana Klánského, Sekera byl studentem Martina Ballýho a na AMU absolvoval u Miroslava Langera. Takže návštěvníci koncertu měli jedinečnou možnost vidět a slyšet v jeden moment kombinaci dvou různých špičkových přístupů k látce i výrazů. Šárka se ukázala v plné škále klavírního zvuku až po burácející forte fortissimo, které bylo i v první řadě kostela příjemné a zaplnilo jeho prostor rovnoměrně až po křížovou klenbu. Tato část byla po zvukové stránce nejpestřejší, některá místa zněla mohutně symfonicky, v jiných vynikly detaily, které v symfonické verzi nebývají slyšet. 

Určitě není na místě srovnávat symfonickou verzi s tou klavírní, nicméně jsem se v jeden moment tomuto srovnání neubránila. Strhující zvuk a síla symfonického orchestru mi chyběl (z celého přes hodinu trvajícího koncertu) jen na jednom místě, a to v úvodu Z Českých luhů a hájů. Začátek skladby mohl být víc hymnický, široký a znělý. Smetana tuto část zamýšlel jako oslavu české krajiny. Po prvních třech symfonických básních, které komponoval už hluchý skladatel ještě v Praze, vznikla čtvrtá u jeho dcery Žofie v jabkenické myslivně. 

Smetana chtěl po tříleté pauze uzavřít cyklus silným odkazem k české historii. Pro poslední dvě části nakonec zvolil husitskou tematiku. Táborem a bájnou horou Blaník zní jako spojující linka husitský chorál. Vzhledem k dějinám husitství na Broumovsku – nedalekému opevněnému hradišti Vlčinec, Žižkově lípě na Ostaši a skalním hradům v osadě Skály (Bischofstein), Střmenu v Teplických skalách a Adršpachu – rezonuje tato tematika s oblastí silně. Husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci zněl uvnitř kostela s hrozivou majestátností. V klavírním podání pro mě vyznění husitského chorálu bylo silnější a sugestivnější než v orchestrální verzi. V Táboru byly party skvěle rozděleny – nad Kahánkovým burácením a sytým zvukem klavíru se nesla lyričtější Sekerova poloha s polyfonií. K tomu, jak jsou oba špičkovými sólovými klavíristy, ukázali tady, jak vnímavými a přizpůsobivými dokážou být spoluhráči. Také po Táboru následovala výměna místa, takže Blaník nebyl připojen attacca.

Blaník je posluchačsky nejméně vděčná část – je tu velmi těžké chytit se melodické linky (kromě husitského chorálu tu není, co by si člověk pamatoval), po formální stránce je skladba velmi rozvolněná a po šedesáti minutách hudebního toku bez přestávky může být pro interprety těžké udržet hudební tah, vlastní energii i posluchačskou pozornost. Kahánkovi se Sekerou se to podařilo. A to i přesto, že na to byli jen dva! V totálním nasazení bez ostatních hráčů symfonického orchestru kolem sebe a dirigenta nad sebou. 

Vypůjčila bych si na závěr citaci z kritiky, která vyšla v roce 1882 po prvním kompletním provedení Mé vlasti na Žofíně v časopise Dalibor: „Do posledního akordu posloucháno s rostoucím napětím a nadšením, až do konce tajilo posluchačstvo dech, takže na jemných místech tiché obracení programu šelestilo celým sálem.“ A tak tomu bylo i v Polici nad Metují, kde se v letním sobotním podvečeru vydali návštěvníci koncertu společně se skvělými interprety na pomyslnou cestu po naší vlasti od Vyšehradu až k Blaníku v rytmu hudby Bedřicha Smetany. Odměnou za nekončící standing ovation plného kostela byl posluchačům ještě Slovanský tanec č. 8, op. 46 Antonína Dvořáka. 

Podevatenácté konaný festival Za poklady Broumovska opět potvrdil, že se může hrdě hlásit k těm dramaturgicky i kvalitativně výjimečným.