Mácalova nervní až sugestivně dramatická koncepce byla vlastně i výpovědí o něm samém; jako by Mahlera využil k abstraktní osobní zpovědi. Ostatně proč ne, například Leonard Bernstein také prezentoval hlavně Bernsteinova Mahlera. Zdeněk Mácal sice dokázal orchestr pro Mahlera krásně pobláznit, hráči měli velkou snahu naplnit jeho obrazově košatou vizi, bohužel výsledek kazily technické limity některých z nich. Například disproporce mezi sametově krásnou barvou smyčců a ostrostí a plochostí žesťů (zvláště trubek) byla pro moje uši místy až nepříjemná. Z přemíry nadšení také občas pokulhávala souhra. Spolehlivý výkon podal Pražský filharmonický sbor , pro nějž je toto dílo parádním kusem, na němž může prokázat svoje známé pěvecké kvality. Vedle dirigenta byla hlavní hvězdou večera mezzosopranistka Bernarda Fink . Její Prasvětlo bylo nebeským zážitkem, který snad ani není možné vyjádřit slovy. Bohužel sopranistka Marina Vyskvorkina zůstala, jemně řečeno, v jejím hlubokém stínu. Se svým partem se hodně trápila. Nevím jestli měla velkou trému nebo jestli tak sevřeně, rozevlátě s intonačně nejistými výškami zpívá stále.
Na závěr malá poznámka k průvodnímu textu. Pořadatel by si měl dávat větší pozor na informační serióznost v profilech umělců. Když tvrdí, že Zdeněk Mácal nahrává (!) mimo jiné pro společnosti Decca, EMI, Deutsche Grammophon, není to pravda. Pár starých nahrávek pro tyto gramofonové giganty už bylo dávno z katalogů vyřazeno.
