Památného 21. srpna vystoupil v pražském Rudolfinu v rámci festivalu Dvořákova Praha Budapešťský festivalový orchestr se svým šéfem a zakladatelem Ivánem Fischerem . Byl to v několika aspektech koncert inspirující. Fischer své těleso, v němž je hodně zastoupen ženský element, založil společně se Zoltánem Kocsisem v roce 1983. Intenzivní, v každém směru tvrdá, koncepční práce se vyplatila a dnes patří orchestr mezi špičková evropská tělesa. Ani po tak dlouhé době není u nich patrná rutina a rozhádanost. Jistě k tomu přispívá jak osobnost šéfdirigenta, systém řízení, tak i status, kdy je podporován jak Budapeští, tak státem (národní dědictví) a hlavně nadací, kterou tvoří banky a nadnárodní korporace. V Praze zahráli dvořákovsko schumannovský program. Už Dvořákova Suita A dur op. 98b byla skvělá – nádherný zvuk, ve všech skupinách úžasně sjednocený, přesný. Tak komplexně přesvědčivé provedení jsem už dlouho neslyšel. Stejný pocit jsem měl i ze šesté Legendy . Schumann byl zastoupen Třetí symfonií „Rýnskou“ , jíž Maďaři zahráli skvostně. Koncertní kus pro čtyři lesní rohy již tak dokonalý nebyl, zvláště by bylo možné mít výhrady k úrovni sólistů, kteří nedosahovali kvalit Radka Baboráka a jeho českých kolegů. Jedinou stinnou stránkou příjemného večera byla zoufale slabá návštěva.
