Jestli lze nazvat nějakého dirigenta, jenž hostuje v Praze, Maestrem, tak je to v první řadě John Eliot Gardiner . Jeho letmá návštěva na počátku října (7. a 8. 10.) v sídle České filharmonie byla pro otevřená srdce opět malým zjevením. Poctu Dvořákovi na jeho hřišti v Rudolfinu vzdal báječně propracovanými Symfonickými variacemi op. 78 . Všechny detaily sice nebyly ideální, ale celek byl doslova kouzelný. Pro mě šokující bylo provedení Martinů Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H. 271 . Gardiner vykoupal v bohaté hudební lázni partitury celou svou bytost a rozkryl i ty nejjemnější nitky. A orchestr ho poslouchal jako londýnský Big Ben. Na posluchače se valilo nejen znepokojení a obava z války, ale i silný vnitřní prožitek autora a dramatický hrot. Navíc Gardiner, kdysi průkopník v mistrovství pozdně renesanční a barokní vícesborovosti, skvěle propracoval stereofonní diferencovanost dvou orchestrů. Lepší provedení jsem ještě neslyšel. Škoda, že ČF nemůže nahrávat Martinů právě s tímto dirigentem. Silným zážitkem bylo i provedení Mahlerovy 4. symfonie s andělským sopránovým sólem Martiny Jankové v závěru. I zde bych mohl užít jen slova chvály a uznání. Jestli bude ČF hrát takto i nadále, pak ji čeká skvělá sezona.
