Řekne-li se Brusel, opernímu příznivci se vybaví divadlo La Monnaie, reprezentující belgickou federaci. Brusel však disponuje ještě další, městskou scénou, známou pod zkratkou KVS, neboli Koninklijke Vlaamse Schouwburg, Královské vlámské divadlo.
Nachází se pár set metrů od La Monnaie a vznikla v 80. letech 19. století přestavbou staré zbrojnice. A protože v té době nebyly ničím neobvyklým požáry divadel, architekt Jean Baes věnoval zvýšenou pozornost bezpečnosti. Navrhnul pozoruhodné evakuační cesty, spočívající v systému balkonů spojených žebříky. Ty dodaly divadlu nejen osobitý vzhled, ale dodnes slouží jako osobitý prostor, kde lze trávit čas před představením a o přestávkách. Divadelní fasáda upoutá bohatou výzdobou, upomínající na styl Art Nouveau. A není divu, vždyť architekt Baes byl mentorem slavného Victora Horty, který je podepsán pod řadou budov v Bruselu.
Tehdejší starosta města ovšem trval na tom, aby zůstala zachována původní stěna zbrojnice. Stalo se, a tato stěna dnes tvoří zadní trakt, obrácený do klidné městské zástavby. Budova tak získala zvláštně dvojaké vzezření – vzadu je klasicky uměřená, vpředu dekorativní. Divadlo bylo od počátku určeno pro uvádění repertoáru ve vlámštině. Přes všechnu péči o zabezpečení však roku 1955 divadlo vyhořelo a při rekonstrukci dostalo hlediště strohý výraz kina. V současnosti funguje na projektové bázi – uvádí inscenace a další práce nejrůznějších tvůrců a souborů.
Spolupracuje i s La Monnaie, které si objednalo a na úvod letošní sezony tu uvedlo večer tří operních jednoaktovek francouzského skladatele Benjamina Attahira pod názvem Le Silence des Ombres. Attahir patří k mladé generaci, je ročník 1989, studoval na Pařížské konzervatoři skladbu a dirigování. Jeho díla uvedl například i Ensemble intercontemporain či Daniel Barenboim. Roku 2012 Attahir založil soubor ÆNEA, věnující se znovuobjevování francouzského romantického repertoáru, ale i uvádění nových děl na staré nástroje.
Le Silence des Ombres vychází ze Tří loutkových dramat belgického spisovatele, dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu Maurice Maeterlincka, v opeře známého především jako autora předlohy k Debussyho opeře Pelléas a Mélisanda. Ač jde o loutkové hry, nejsou však určeny primárně pro děti, a vlastně ani pro loutkové divadlo – loutkovitost tu znamená spíše ovládaní určité bytosti někým či něčím jiným. Jejich obsah je vysoce alegorický, stylizovaný a mystický. První hra s názvem Smrt Tintagilova líčí marnou snahu dvou sester o záchranu malého bratra, kterého jim chce vyrvat šílená královna (orchestrální skladbu na tento námět mimochodem napsal i Bohuslav Martinů). V dalším mikrodramatu s názvem Nitro dva muži, stařec a cizinec, hledí do okna příbytku šťastné rodiny, jíž mají přinést tragickou zprávu o smrti jejich dcery; nahlížení do domu je paralelou k cestě do vlastního nitra. A konečně třetí hra, Alladina a Palomid, se svým schématem tragického milostného příběhu asi nejvíc blíží Pelléasovi a Mélisandě – starý král se zamiluje do mladé otrokyně, která však miluje snoubence královy dcery.
Attahirova hudba hudba plyne jako sled subtilních, lyrických parland, podložených dovedně instrumentovaným doprovodem, vyvolávajícím dojem odlesků impresionismu. Člověk si vybaví nejen Debussyho, ale třeba i Paula Dukase a jeho Arianu a Modrovouse. Jednoduchá, potemnělá scenérie v podobě vysoké šedé zdi s arkádami a schodištěm působila ovšem poněkud jednotvárně, a přes zapojení videoprojekcí s různými volnými asociacemi a fantaziemi byl večer, který připravil režisér Olivier Lexa ve spolupráci se studenty scénografie, přeci jen poněkud zdlouhavý a jednotvárný. Nicméně vesměs mladí interpreti Julia Szproch, Raquel Camarinha, Clémence Poussin, Pierre Derhet a další, kteří v představení 27. září procházeli v různých rolích všemi aktovkami, vesměs zanechali dobrý dojem. Komorní orchestr La Monnaie dirigoval sám skladatel. Inscenace měla několik dalších koproducentů, mezi nimi i varšavský Teatr Wielki.
