Česká mezzosopranistka Magdalena Kožená zpívá v komorním duu s britsko-japonskou pianistkou Mitsuko Uchidou již mnoho let, a je to spojení přinášející krásné plody. To ukázalo i jejich letošní vystoupení na Pražském jaru, laděném na výlučně francouzskou notu. Průřez písňovou tvorbou Clauda Debussyho, doplněný cyklem Oliviera Messiaena, však odhalil i určité limity, pokud jde o žánrové rozpětí české pěvkyně.
Kožená získala své renomé jako interpretka barokní mezzosopránové literatury, a dodnes těžiště jejího repertoáru spočívá v provádění staré barokní a klasicistní hudby, ať už operní, madrigalové či kantátové a oratorní. V roce 2003 vydala u DG vysoce oceněný profilový titul French Arias, kdy na sebe poprvé upozornila jako interpretka značně větších repertoárových ambicí. Od té doby velmi promyšleně rozšiřuje svůj repertoár, obohacený jak o písňové cykly romantiků, Schumanna, Brahmse, Mahlera, Wolfa, ba i Schönberga, tak i o průniky, ovšem přísně vymezené, do operního žánru, směřující spíše než na operní prkna většinou do nahrávacího studia – i provedení Carmen s Jonasem Kaufmanem pod taktovkou Simona Rattla bylo ostatně jen koncertní. K výrazným počinům naopak nutno zařadit její scénické ztvárnění role Lady Macbeth v opeře Macbeth Underworld současného francouzského skladatele Pascala Dusapina v roce 2019. Kožená se věnuje i české tvorbě, Vítězslavu Novákovi, Bohuslavu Martinů a české a moravské lidové písni. Za spíše jen kuriozní kapitolu lze považovat její koketování s populárnějšími žánry, šansonem či jazzem. Její výrazový projev, při vystoupeních s Ondřejem Havelkou, zůstává totiž i zde výhradně na půdě klasického zpěvu, jak tomu u operních zpěvaček bývá. Je to prostě swing bez swingu, což může být pro někoho osvěživou změnou, ale já se domnívám, že tím nepřispěje ničím ani Cole Porterovi, ani svému renomé.
Samostatnou kapitolou je pak její relativně intenzivní zájem o francouzskou písňovou literaturu, Debussyho, Ravela, Faurého, Duparca. Ukázku z této linie její tvorby, ukázku vybranou s vytříbeným vkusem i rozmyslem, jsme mohli na PJ vyslechnout právě letos. Její přístup ke francouzské písňové literatuře, v komorní spolupráci s Mitsuko Uchidou, s léty zajisté dobře vyzrál, a i tohoto nedělního večera nám obě umělkyně složily vrcholný počet z toho, čeho v tomto oboru dosáhly. Přesto si nemohu pomoci: mám z toho večera podobný pocit, jako když Magdalena Kožená zpívá Cole Portera. Není to vůbec špatné, dokonce to v mnoha ohledech budí velký respekt, např. pečlivostí, precizností nastudování, neumdlévající pozorností k poetickému obsahu, slušnou, neurážející výslovností – opravdu těžko formulovat nějaké zásadnější výhrady, když je všechno správně, tak, jak má být. Tady je však situace ještě o to složitější, že je zde nezanedbatelná tradice, o Debussyho písně projevovaly živý zájem velcí pěvci minulosti, Gérard Souzay, abych jmenoval toho nejvýznamnějšího, a zejména pěvkyně jako Victoria de los Angeles, Régine Crespin, Elly Ameling, Frederica von Stade. A to je srovnání, pro kohokoliv, opravdu tvrdé. I dnes je tu velká konkurence: Nathalie Stutzman, Susan Graham, Renée Fleming, Anne Sofie von Otter, Véronique Gens, Sabine Devieilhe, a přidám i svůj soukromý tip, Dawn Upshaw. Jistěže jsem právě předvedl výron čirého subjektivismu, ten seznam by si možná leckterý kritik sestavil po svém a dost odlišně. Ostatně nikterak netvrdím, že se do této řady Magdalena Kožená důstojně nezařadí. Bude však, alespoň pro mne, představovat onen racionální pól ze spektra všech možných přístupů. Což je jen konstatování.
Magdalena Kožená zpívá Debussyho tak, že je zcela dobře slyšitelné (i když verbálně již hůře doložitelné), že všechno tu bylo počato rozumem, formováno rozumem, a tedy, logicky, zase jen k rozumu promlouvá. Je velmi dobře možné, že mnohé ano, ale mne takový zpěv za srdce nechytne. Ano, ona udělá kontrast, velmi dobře připravený, dokáže přejít z jedné, poklidně kontemplativní nálady prudce do druhé, v níž to pulzuje ostře vzníceným afektem, někdy až na hraně únosnosti (pokud máme na mysli estetiku zpěvní linky), a efekt nepochybně zapůsobí. A vy si jako posluchač říkáte: Tohle udělala dobře! Můj jediný problém s tímto přístupem spočívá v tom, že bych byl radši, kdybych si tohle říkat nemusel, ale místo toho to prožil a procítil. Za celý večer překrásných písní, představujících kvintesenci Debussyho pojetí galského zpěvu, plného poezie, prchavých nálad a témbrové opulentnosti, mne Magdalena Kožená nedostala ani jednou, a nepomohl jí k tomu ani pianisticky skvostný výkon Mitsuko Uchidy – ne jako doprovazečky, ale jako partnerky.
Na úvod večera zazněly Trois chansons de Bilitis, na texty Debussyho přítele Pierra Louÿse, kompozice z let 1897–98, v níž básník, a patrně i Debussy, předstírá, že jde o překlad starořecké poezie. V klavírním partu zaujala podmanivá barevnost řeckých módů i celotónové stupnice. Deklamatorní charakter zpěvu podává Kožená s obdivuhodnou precizností v detailu, což ještě dále potvrdila v následujících Cinq poèmes de Charles Baudelaire, z let 1887-89, které pařížská kritika od počátku rázně odmítla, že prý jsou příliš wagnerovské – nemohu však říci, že bych tam slyšel, v samotném mélosu, nějaký Wagnerův vliv, kromě sdílení jistých obecných deklamačních principů. Dramatické vrcholy vystavěla Magdalena Kožená s velkou zkušeností, zato křehký potenciál skrytý ve 4. písni (Recueillement), v tomto tichém lyrickém klenotu, nebyl vytěžen beze zbytku. Postupovali jsme v dramaturgii večera ke stále mladší tvorbě a skončili u první Debussyho sbírky, Ariettes oubliées, na slova Paula Verlaina, komponované ještě za římského pobytu a dokončené zkraje roku 1887. Zde Kožená uplatnila nemalé přednosti svého mezzosopránu, měkkého v lyrických pasážích, ale schopného se vznést ke dramatickému vrcholu, jak jej přináší 4. píseň cyklu (Chevaux de bois). Následný propad do beznaděje Verlainova Spleenu si však možno představit s rafinovanější expresí (a nejen představit, stačí si poslechnout závěrečné „Hélas!“ v podání jedné z výše zmíněných pěvkyň).
Zcela jiný svět přináší hudba Oliviera Messiaena, jak ji ztvárnily Kožená a Uchida na závěr svého vystoupení. Pět písní ze 2. knihy jeho cyklu Poèmes pour Mi, na starozákonní texty, pochází z let 1936–37 a je jakousi intimní konfesí manželského života, již autor věnoval své ženě Claire. Cyklus je určen pro dramatický soprán, a Kožená musela tedy přidat na ostřejším nasazení i výrazu, což zvládala znamenitě, i když se tak dostávala již na meze svých oborových možností. Stejný úkol čekal i na pianistku. Ale psát o tom, s jakou suverenitou se s odlišnou, mnohem agresivnější a perkusivnější klavírní dikcí tato fenomenální pianistka nejvyšší světové třídy dokázala vyrovnat, bylo by nošením sov do Atén. Málokterý písňový interpret se může chlubit tak luxusním partnerem u klavíru. Nepochybně i pianistický vklad Mitsuko Uchidy přispěl k celkovému úspěchu večera a ovacím ve stoje, jimiž se rudolfinské publikum rozloučilo se dvěma velkými umělkyněmi.
