Jako jedna z hlavních hvězd 57. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražského jara byla právem avizována mezzosopranistka Magdalena Kožená . Před sedmi lety pro většinu medií neexistovala nebo se o ní odborná kritika, vyjma Harmonie, která ji svým způsobem „objevila“, vyjadřovala s rozpaky a laická hudební obec ji neznala. Dnes je z ní hvězda mezinárodního formátu, pořadatelé ji prosí o vystoupení, diktuje si honorářové podmínky, je chloubou našeho státu a novináři, kteří o ní na počátku kariéry psali velmi kriticky, se dnes rozplývají nadšením.
Svůj recitál 19. 5. ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina koncipovala poměrně dost náročně. Sedm raných písní Albana Berga, Malé smutky Petra Ebena, Tři Villonovy balady Clauda Debusyyho a Satiry Dmitrije Šostakoviče rozhodně nejsou hudbou, která by se u nás běžně prováděla. Za to jí patří uznání. Ostatně nevzpomínám si, že by nějaká česká zpěvačka zpívala v Praze píseň Fanny Mendelssohn-Bartholdy (Májová noc ). I to byl dobrý počin. Zvláště když také uvedla šest písní jejího bratra Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Náladotvorná, nenáročná hudba sourozenců Mendelssohnových byla dobrým úvodem večera a kupodivu posluchače dobře připravila pro náročnější hudební sdělení lyrických Bergových písní.
Vrcholem recitálu Magdaleny Kožené, které jsou v Praze bohužel vzácné, bylo báječné provedení Šostakovičova cyklu. Satira a humorná nadsázka ruského génia, v tomto případě ne sžíravá jako spíše úsměvně ironická, byla Kožené evidentně velmi blízká. Navíc slyšet ruštinu, jež je v našich koncertních sálech vzácným hostem, byla oblažující. V podstatě bezchybně dopadly také Debussyho písně, viz výrazově skvělá Balada o zobáčku Pařížanek.
Přes nadšené ovace se však nelze ubránit několika výhradám na margo pěvecké stránky. Jestliže vezmu jako měřítko nejvyšší světovou úroveň, nemohu neslyšet, že konce vysokých tónů či frází až příliš často najednou nepatrně změnily kvalitu, že nádechy nebyly vždy na ideálním místě a že intonace nebyla celý večer křišťálově čistá. Pro mě je také otázkou, zda-li sopránová literatura, kam Magdalena Kožená tíhne, je pro její hlas tou pravou parketou.
Vynikajícím partnerem byl Magdaleně Kožené britský pianista Malcolm Martineau . Barvy, které dostal z klavíru v Debussym a Bergovi byly naprosto neslýchané. Myslím, že zpěvačka v něm konečně našla ideálního partnera.
Recitál Magdaleny Kožené byl rozhodně velkým zážitkem, ale bohužel nikoliv „nadpozemským“ jako tomu bylo v případě nezapomenutelného pražského recitálu sopranistky Renée Fleming před několika lety.
