Mahlerova Sedmá symfonie v programu České filharmonie byla (19. 9.) na den přesně oslavou stého výročí pražské světové premiéry díla, řízené v roce 1908 skladatelem. Škoda, že se pro nadále trvající autorskoprávní spory uvnitř filharmonie a tedy pro nemožnost přistavit mikrofony nedostalo jubilejnímu koncertu původně předpokládané a zasloužené mediální pozornosti. Měl a mohl být mimořádným a jedinečným vstupem do aktivit směřujících k rokům 2010 a 2011, kdy se Gustav Mahler bude – vzhledem k datům narození a úmrtí – celosvětově výrazně připomínat jako definitivně uznaná zásadní osobnost hudebních dějin. V Česku o to víc, že se narodil a prvních patnáct let žil na Vysočině.
Koncert v Rudolfinu nicméně mimořádným vstupem do mahlerovských oslav po umělecké stránce byl. Jiří Bělohlávek dokázal kolos Sedmé nastudovat, uvést a ozřejmit takovým způsobem, že už víc nebylo třeba dodávat, že nebylo třeba obhajovat zařazení díla, vzpomínání na něj a přihlášení se k němu. Dokonce se zřetelně zdálo, jako kdyby i filharmonici z větší části zapomněli na své spory, animozity, pohodlnost a nechutě a hráli naplno a v pohodě, víc než uspokojivě v tutti i v sólech a skupinách. Neveřejná vyjádření typu, že je „to“ moc dlouhé a kdo „to“ má hrát, patřila zřejmě naštěstí jedincům bez relevantního vlivu.
Bělohlávkovo pojetí více než hodinové symfonie bylo ve svém celku spíše lyrizující, aniž by tím však přišly zkrátka nervní či bizarní okamžiky. Hudba se nicméně nikde nestala nepříjemně zneklidňující. Při poslechu bylo možné prožít mystické chvíle, okamžiky vzplanutí a nárazů i pocity jakéhosi zrcadlení. V symfonii nebyly zdůrazňovány konflikty a kontrasty, byla uměřená, ale zdravě. Zvukově byla budována s nemírnou fantazií a během času v ní probíhalo neutuchající množství a bohatství proměn. Dostalo se jí i vydatné porce romantismu, v závěrečné části také obřadné slavnostnosti (vzdáleně upomínající na Wagnerovy Mistry pěvce norimberské ) a nakonec strhující zvukové a výrazové kumulace. Jiří Bělohlávek umí, ví a cítí, je na vrcholu.
