Mahlerova První symfonie je přesně tím typem skladby, na jakém se opravdu poznají kvality orchestru a míra autority a umění jeho dirigenta. Amsterdamský Koninklijk Concertgebouworkest se svým šéfem Danielem Gattim v tom byli na Pražském jaru příkladem nejvyššího standardu.
Hodinová partitura vyplnila 15. 5. druhou polovinu koncertu v Obecním domě způsobem blížícím se ideálu. Gatti dirigoval zpaměti, klidně, věcně, orchestr ho poslouchal na slovo a hrál, až na občasné kazy v hornové sekci, přesně, zřetelně, inspirovaně a muzikálně, v dynamice zdrženlivě – celkově jedním slovem zcela špičkově, tak, jak se od jeho značky čeká. Italský šéfdirigent uzavírá druhou sezonu v čele nizozemského královského tělesa. Není typem kouzlícím rukama ve vzduchu a provádějícím choreografické etudy, ukazuje naopak jakoby obyčejně, návodně. Ale v tomto velmi pracovním pragmatickém způsobu dirigování je už v základu, bez velkých gest, obsaženo vše potřebné, co souvisí s formou a tektonikou skladby, s jejím rozvržením, výrazem a vyzněním. Mahlerova symfonie zvaná Titan byla ve výsledku mnohotvárná, barvitá, tradiční i novátorská, stylová, přesná, plná detailů a nuancí, s potřebnými finesami. Zřetelně se objevila všechna sóla dechových nástrojů, klíčové harfové tóny, doplňující hlasy ve smyčcích, barvité scény, charakteristické epizody… Symfonie zazněla nevšedně, jakoby viděna novýma očima. Zazněla volně, neuspěchaně, spíše než titánsky to bylo hodně pastorálně. Nádherný, plný ptačího zpěvu a klidu, byl hned už dlouhý úvod první věty, připravující pozdější energičtější plochu. V druhé větě se dařily rozkošné drobnosti zvýrazňující třídobý taneční rytmus, neodolatelný byl smuteční pochod třetí věty i její neuvěřitelně ztišené a procítěné smyčcové intermezzo. Ani ve finále nepřeháněl Daniele Gatti tempa a razanci, symfonii dovedl k závěru dostatečně velkolepě, jasně a logicky, ale přesto až překvapivě střídmě. Jeho pojetí Mahlerovy hudby nebylo v tomto případě drásavě realistické ani přemrštěně velikášské, nebylo ani trochu výbušné, výstřední či kontroverzní, ale především objevitelské a objevné – pročištěné, jemné a průzračné. Romantické nikoli ve smyslu bolestínství, velkých emocí nebo dekadence, ale ve smyslu důrazu na náladu každého okamžiku.
Podobně jedinečně vyzněl tento večer i 3. klavírní koncert Sergeje Prokofjeva. Pokud byl někdo na letošním Pražském jaru hvězdou, pak je to Daniele Gatti jako virtuos orchestrálních nuancí – a stejně tak i sólista tohoto večera Daniil Trifonov; ten jako pianista, bez omezení vládnoucí technikou i výrazem. Klavírní part byl pro posluchače jakoby zcela vrostlý do orchestrálního, skladba se pohybovala, vyvíjela a přelévala v absolutně propojených jednolitých plochách, v nichž bylo možné – jako bezvýznamnou – jen tušit skutečnou detailní obtížnost zdánlivě kompaktní klavírní smršti. Tempový plán, nádechy mezi oddíly, měkká sóla v orchestru, neoklasické prvky i agresivnější gradace, bravurní tempa… – to jsou jen některé postřehy týkající se dokonale modelované a absolutně definitivní interpretační podoby díla, které má pěkné motivy a přehledný průběh. Díla, které je skvělým příkladem komunikativní hudby dvacátého století, zajímavé, uspokojivé, strhující, krásné.
Úvod patřil hudbě Carla Marii von Webera a s ní projektu Side by Side, Bok po boku. Členové orchestru Concertgebouw během zájezdů velkoryse umožňují, aby vedle nich společně k pultům na první číslo koncertu usedli místní mladí hráči, studenti. V Praze to bylo třicet konzervatoristů, připravených Miriam Němcovou v rámci hraní ve školním symfonickém orchestru. Přišli na pódium zvlášť, bylo je vidět. A zapojili se dobře. Předehra k opeře Euryanthe tak v Praze zazněla v opravdu symfonickém zvuku, téměř berliozovském, větším, než by bylo přísně stylové, ale důležité je, že pěkně a se všemi výrazovými polohami. Nebylo to jen gesto světoznámých hostů. Konzervatoristé tak získali neobvyklou, zcela výjimečnou a jistě potřebnou motivaci. Mohli ve Smetanově síni zevnitř zažít atmosféru mimořádného koncertu, mohli se ve snaze přiblížit se hře svých momentálních mentorů určitě něco přiučit. Z mnoha ryze uměleckých důvodů šlo tento večer zcela určitě o jeden z vrcholů letošního ročníku festivalu.
