V neděli 30. 3. 2014 zpívala v Rudolfinu Magdalena Kožená. Patří mezi nemnoho zpěváků světové elity, kteří mě dokáží překvapit. I po více než patnácti letech přebohaté kariéry, ověnčené řadou nahrávacích i jiných cen, je schopná vývoje. Její program Con che soavi accenti… (Jak líbeznými tóny…) měl být sice poctou Claudiu Monteverdimu, ale byl i holdem „stile rappresentativo“, výrazovému zpěvu a vzrušující době raného baroka. Zpěvaččina dramaturgie jakoby velmi volně navázala na čtyři roky starý projekt Lettere Amorose. Jestliže tehdy ji doprovázel soubor Private Musicke, letos jím byl basilejský barokní soubor La Cetra vedený od cembala Andreou Marconem. Program střídal hravé instrumentální a vokální kusy (Marco Uccellini: Aria quinta sopra La Bergamasca a tre, Monteverdi: Damigella, tutta bella) se skladbami láskyplnými (Monteverdi: Con che soavità) a toužebně patřičně lkajícími (Monteverdi: Si dolc´è il tormento). Plánovaným i skutečným vrcholem koncertu byl tragický příběh křesťanského rytíře Tancreda a pohanské bojovnice Clorindy v mistrovské Monteverdiho madrigalové kompozici Il Combattimento di Tancredi e Clorinda. Provedení, v němž jsem byl poprvé svědkem, že sólista zpíval všechny role, bylo strhující. Stejně jako ve dvou áriích z L´incoronazione di Poppea bylo zřejmé, že právě hudební svět Claudia Monteverdiho je Magdaleně Kožené tak bytostně blízký, že jsem si v tu chvíli nějak nedovedl představit komplexně uspokojivější provedení. Díky ní a díky sugestivní hře malého orchestru to byl zázračný večer. Zpěvačka se s pražským publikem před završením jejího nového mateřství rozloučila dvěma přídavky, madrigalem Girolama Frescobaldiho (Se l´aura spira) a Tarquinia Merula (Folle e ben, chi si crede). Na podzimní nahrávce Magdaleny Kožené by měla určitě být menší či větší část pražského koncertu. Určitě nebude chybět Combattimento… Koncert zahájil projekt České sny 2014 (předtím v letech 2004, 2007, 2011). České sny navštíví v následujících měsících více než 60 míst v Belgii, Dánsku, Norsku, Španělsku, Švýcarsku, Velké Británii, Litvě, Německu atd.
O den později, 31. března, jsem byl v kině Ponrepo svědkem dalšího zázraku. Do Prahy přijela celý týden prezentovat svou přehlídku filmů Mezi děsem a smíchem možná největší žijící legenda klavíru Alfred Brendel. Do 7. 4. promítalo artové kino Ponrepo díky Prague Music Performance filmy, které pan Brendel miluje a často se k nim vrací. Filmografii 20. století zná dokonale. O svém projektu, jenž navštívil několik evropských metropolí, řekl: „Umění 20. století se často pohybuje na pomezí groteskního a makabrózního světa a tato zvláštní kombinace mne vždy přitahovala.“ Už první večer přinesl silné zážitky. Po sugestivních komentářích Alfreda Brendela byly prezentovány krátké surrealistické filmy Jana Švankmajera a jeden z vrcholů světové kinematografie – Světla velkoměsta Charlese Chaplina. Během týdne došlo k projekcím Žebrácké opery Georga Wilhelma Pasta, Večeře o osmé Georga Cukora, Zakázaných her René Clémanta, Starého domu uprostřed Madridu Carlose Saury či Tajemného předmětu touhy Luise Buñuela. Přehlídku 7. 4. uzavřel film Zelig Woody Allena. Třiaosmdesátiletý geniální pianista, rodák z Loučné nad Desnou, se vrátil do Prahy utajeným, neobvyklým, o to více však triumfálním způsobem.
