Ticho a severská hudba: to byly snad ty nejvýraznější atributy posledního koncertu devatenácté sezony Orchestru BERG. Těleso v čele s Petrem Vrábelem přineslo 10. prosince do Anežského klášteru program Øresund, v rámci něhož zazněla světová premiéra díla Iana Mikysky a české premiéry skladeb skandinávských autorů Jespera Nordina a Benta Sørensena.
Ticho bylo hlavním tématem zejména v první ze skladeb, v kompozici Nehybnost (Malostranská ticha) mladého autora Iana Mikysky. Mikyska staví na dvou terénních nahrávkách, pořízených na Malé Straně, vždy směrem z Malostranského náměstí. Malou Stranu znám důvěrně – dokonce jsem jednou právě v rámci koncertu Bergu absolvovala zvukovou procházku, která touto čtvrtí vedla. Byla jsem tak opravdu zvědavá, jak si se zvukovými specifiky jejích uliček pohraje Mikyska.
Jelikož nahrávky začínají v hlučném prostředí a postupují spíš k tišším lokalitám, je i průběh skladby nastaven spíš ve smyslu postupného klesání dynamiky. Čím méně však bylo zvuku, tím pozorněji se posluchač (alespoň já) snažil všechno zachytit. Navíc, právě ztišené úseky měly pro mě nejsugestivnější atmosféru, takže kdybych průběh skladby měla zakreslit ze své perspektivy, nejspíš bych vůbec nevolila klesající křivku. Kromě malostranských tich však v názvu díla najdeme i slovo „nehybnost“. Tu jsem v díle vnímala především v dění určeném ansámblu. Repetitivní, ze začátku snad až minimalistické úseky bez výraznějších dynamických změn působily na určité úrovni opravdu spíš staticky. Jak jsem však již naznačila, jako celek se skladba vyvíjela – vzájemné působení změn a (po určitou dobu) téměř neměnného opakování pak dokázal autor využít velmi zajímavě.
Název další skladby, Pendants od švédského skladatele Jespera Nordina odkazuje přímo k podobě instrumentáře, který je ve skladbě použit. Slovíčko pendant totiž francouzsky znamená visící: a důležitá role v díle připadá jednak gumovým míčkům, jež visí na velkém bubnu, jednak pak zejména zavěšeným zvonečkům, kterých zvuk al niente uzavírá celou kompozici. Jak autor píše, komponoval i pomocí speciálního grafického tabletu a počítače tak, že na jedné straně měl dění určeno, na druhé si s ním však ještě mohl „volně hrát“. Skladba ve třech částech je relativně členitá, obsahuje mnoho zvukových kontrastů (i díky elektronice), autor využívá různé možnosti hry na nástroj. Například údery na struny klavíru na mne už ale působily jako nepříliš obsažné klišé. Ve skladbě však najdeme i skutečně poutavé úseky, a hlavně tajemný konec se zvonky je posluchačsky rozhodně velmi efektivní. Navíc, v podání BERGu zněly Pendants přesvědčivě a sehraně.
Druhá část koncertu byla celá určena dílu Pantomime – Papillons od Benta Sørensena – mimochodem, učitele Jespera Nordina. Pantomime je jednou z částí cyklu Papillons, ve kterém stojí v centru zájmu klavír. Jeho part je ve všech částech cyklů neměnný, mění se pouze „okolí“. Tohoto spíš křehce laděného partu se ujal Stanislav Gallin, a byl to výkon opravdu velmi kvalitní, vnímavý, ve všech ohledech přizpůsobený charakteru hudby. Skladatel v souvislosti se skladbou mluví o paralelách s němým filmem a pantomimou – a Pantomime mi místy skutečně hudbu k filmu připomněla. Nicméně musím konstatovat, že mne dílo příliš neokouzlilo. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že řešením občas chybí hlubší důvod, jako by vše zůstávalo tak nějak na povrchu, ze všeho jen kousek. Trojice dechů se například uprostřed kompozice odrazu zjevila ve dveřích, jen aby po pár taktech opět odešla. Snad je to jen mými posluchačskými preferencemi: osobně bych však večeru v Anežském klášteře přála působivější a jednoznačnější tečku.
