Prostřený stůl, židle, talíře a skleničky – nedělní program hudebního festivalu Moravský podzim pozval své návštěvníky do „kuchyně“ Divadla na Orlí na českou premiéru Večeře skladatele Ondřeje Adámka v režii Jiřího Adámka, po jídle zazněla miniatura Na pohlednice Emila Františka Buriana se sopranistkou Irenou Troupovou, Africký cyklus skladatele Jana Rychlíka a jako lehký zákusek balet Parade Erika Satieho v instrumentaci Pavla Šnajdra a s choreografií tanečníků Diane Portelli a Doriana Mallia pod vedením uměleckého vedoucího Rubena Zahry. Vařili členové ansámblu Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra.
Český skladatel působící ve Francii Ondřej Adámek patří bezesporu k nejzajímavějším tvůrcům moderní umělecké scény, a přestože se mu v jeho domovině nedostává zasloužené pozornosti, ve světě platí za jednoho z nejinvenčnějších skladatelů současnosti. Dobrým příkladem je skladba Endless Steps, kterou pro festival ve švýcarském Lucernu objednala a následně řídila před třemi lety zesnulá ikona soudobé hudby Pierre Boulez. Večeře, ve francouzštině Le Dîner, vznikla spoluprací skladatele s malířkou Charlotte Guibé, výchozím bodem se jim stala večeře, na které se hodování postupně stává malováním a hudbou, a to vše navíc za občasného doprovodu reprodukované audiovizuální složky ve formě rozhovorů a záběrů zachycujících samotný proces malby. Ačkoliv pracuje Večeře s řadou rozdílných a částečně samostatných prvků, podařilo se skladateli, malířce a v neděli večer také orchestru BCO spojit vše v lahodnou a dobře okořeněnou krmi. Především je třeba uvést, co všechno považuje Adámek za hudební nástroj – rytmické drhnutí kartáče, hra smyčcem (či prstem) o sklenice a talíře, konejšivé pobublávání „vodní dýmky“, nebo dokonce i rytmické krájení zeleniny mají ve Večeři své místo. Tyto zvuky kombinuje Adámek s celou paletou více či méně tradičních výrazových barev, technik a kompozičních stylů. Posluchači se tak dočkají nejen modernistického „kapání“ barvy v podobě hry col legno, svištění smyčce či přízračného rozeznívání struny klavíru pomocí jiné struny (vlasce, provázku, Bůh ví!), ale také groteskních jazzových úseků a nečekaných, ale osvěžujících částí tonální hudby.
Takto pojatá kompozice klade nesmírné nároky na interprety, kteří nesmí ztratit tempo a veškeré jejich snažení musí zůstat synchronizované s vizuální složkou. Působivou demonstrací výtečného vedení dirigentem Pavlem Šnajdrem byla část, ve které se na plátně na zlomky vteřin objevují slabiky a části slov doprovázené kratičkým tónem některého z nástrojů. Aby byl hudební účinek stoprocentní a posluchač byl donucen zpívat si slova v náhle vzniklé útržkovité melodii, je třeba, aby napojení hudebníků na promítané video bylo zcela bezchybné. Ansámbl Brno Contemporary Orchestra tento bezchybný výkon skutečně předvedl, stejnou rytmickou souhru museli navíc hudebníci udržet nejen na svůj nástroj, ale také na ony improvizované ze lžiček, talířů, sklenic a tak dále. Kuchyňské hemžení v režii Jiřího Adámka, s vyprávěním/„rapem“ Heleny Velické a s nasvícením a kostýmy Ivany Kanhäuserové podtrhovalo milou absurdnost hudby a audiovizuálního doprovodu.
Skladba Na pohlednice Emila Františka Buriana vyvěrá z uměleckého kvasu 1. poloviny 20. století, kdy kulturu ovládaly poetismus, avantgarda a jazz. Právě poetistické texty Vítězslava Nezvala ze sbírky Básně na pohlednice zhudebnil skladatel v devíti hudebních miniaturách. Hlas jim na nedělním koncertě propůjčila sopranistka Irena Troupová. Po Adámkově večeři se jednalo o kontrastní připomínku dob, kdy se moderní hudební postupy, které dnes považujeme za samozřejmé, teprve rodily. Troupová dokázala skladbičkám vtisknout výrazný emocionální náboj, což si svým způsobem vynucoval i nelehký charakter většiny částí svými dalekými melodickými skoky a místy závratnými tempy. Po dechberoucí Večeři se však jednalo o znatelné a možná trochu nešťastné zpomalení toku večera. Tento pocit umocnil také následující Africký cyklus pro osm dechových nástrojů a klavír skladatele Jana Rychlíka, který čerpá svoji inspiraci nejen v jazzové rytmice, ale také v kompozičních principech punktualismu. Hudebníci nicméně zaslouží pochvalu především za delikátní práci s osamoceně znějícími tóny, kterým dali jasný začátek, vývoj i konec.
Závěrečný balet Erika Satieho ve verzi Pavla Šnajdra pro komorní orchestr byl potěšením na závěr. Přidrzlý, hravý, místy banální, vždy však hudebně okouzlující balet Parade (Paráda) představil nápaditou choreografii Diane Portelli a Doriana Mallia, kteří vystupují jako Moveo Dance Company. Ať se již jednalo o tanec kubistickými portréty inspirovaných postav, nebo o výtečnou animaci tančící postavičky z kolíčků, tužek, řemínků, poštovních známek a dalších drobností, představení si neustále zachovávalo vizuální pestrost a elegantní přitažlivost. Obzvláště povedená byla animace stínů doprovázející dvojici tanečníků na jevišti. Tyto stíny se pak vznesly a místy připomínaly estetiku krátkého filmu Destino vzniklého spoluprací Walta Disneyho a Salvadora Dalí. Spojením všech těchto prvků – masek a loutek od Charlese Bezziny, kostýmů od Ritienne Zammit, animací od Christa Scicluna a projekcí od MAKA Visuals – vzniklo svébytné a vnitřně konzistentní dílo, a to navzdory nezbytnému krácení. Zamrzela snad jen absence sirény.
Brno Contemporary Orchestra přispěl festivalu Moravský podzim svojí troškou do mlýna. Ve skutečnosti se však jednalo o pořádnou nálož, která by mohla být zatím nejlepším večerem festivalu.
