Před časem jsem se zmínil, že je Joseph Calleja na rodné Maltě národním hrdinou. Dne 24. ledna zpíval díky agentuře Nachtigall Artists opět v Praze, tentokrát propagoval svoje loňské cédečko, na němž vzdal poctu Mariu Lanzovi. Doprovázel jej La Orquesta Sinfónica de Navarra , jenž řídil Frédéric Chaslin . Orchetr má solidní regionální úroveň, leč jeho výkon byl pouze dobrý – velmi slušná předehra k Lalově opeře Le roi d’Ys , naopak slabé provedení části ze suity z Carmen , předehry k Verdiho Sicilským nešporám , Pucciniho symfonického intermezza La tregenda a Massenetovy Meditace s bojácným sólem koncertního mistra.
Calleja je sympatický hlasem i skromným vystupováním. Jeho tenor sice není tak vřelý jako u Lanzy, nicméně technicky je jistější a dynamicky flexibilnější. Byl to koncert, kterým říkám s vlídnou nadsázkou „operní besídka“. Byl nabit známými kousky, které na určité publikum vždy zaberou – Cielo e mar (La Gioconda ), Recondita armonia , E lucevan le stelle (Tosca ), La donna e mobile (Rigoletto ), Mamma (Cavalleria rusticana ), Pourquoi me réveiler (Werther ). Méně frekventované je uvádění Massenetovy opery Le Cid . Frenetický ohlas pobídl Calleju ke čtyřem atraktivním přídavkům – italská canzona, Nessun dorma , Be My Love (titulní píseň jeho alba a vrchol večera), E lucevan le stelle . Jaký byl tedy koncert Josepha Calleji v Praze? Určitě přesvědčil, že patří do současné tenorové Top Ten, zároveň kvůli poctě Lanzovi nezpíval vždy árie pro jeho hlas ideální a nezvrátil ve mně přesvědčení, že Mario Lanza i Luciano Pavarotti byli jedineční a svým způsobem jsou zatím nedostižní.
