Přesně takto, jako zřetelný vzkaz, se dala číst atmosféra narozeninové koncertní oslavy k sedmdesátinám Jiřího Bělohlávka – na pódiu, v auditoriu Dvořákovy síně i při společenském setkání ve dvoraně Rudolfina. Sobotní večer (13. 2.) byl hudebním holdem umělci, který jasnou cestou dospěl ke zralosti a zaslouží si vysoké uznání za setrvalou vyrovnanost svého působení, umělci, jemuž bylo dopřáno, aby logicky korunoval svou životní pouť návratem do čela České filharmonie.
Jiří Bělohlávek byl v druhé polovině programu účastníkem oslavy s taktovkou v ruce. První půli koncertu sledoval však z hlediště a filharmoniky se šarmem a nadhledem dirigoval jeho žák Jakub Hrůša, stálý hostující dirigent orchestru a – kdoví – jednou třeba i další z šéfdirigentů. Gratulanty postupně byli renomovaní sólisté, s nimiž oslavenec rád spolupracuje: Adam Plachetka zpíval árii Hraběte z Figarovy svatby, Hibla Gerzmava velmi emotivně árii z Lucie z Lammermooru, Jan Martiník procítěně árii Gremina z Evžena Oněgina. A vedle pěvců tu byli také instrumentalisté: britský pianista Paul Lewis brilantně, najisto a muzikálně zahrál část Beethovenova 2. klavírního koncertu a filharmonici Josef Špaček s Václavem Petrem velmi pěkně finále Brahmsova Dvojkoncertu. Přídavek byl dojemný i skvělý a byl překvapením: sopranistka Karita Mattila, snově doprovázena, zazpívala árii o měsíčku z Dvořákovy Rusalky. Velkolepě, vokálně svrchovaně, s výbornou výslovností češtiny.
Právě tato mezinárodně proslulá pěvkyně, s níž Jiří Bělohlávek opakovaně a ke své velké spokojeností spolupracoval na světových scénách, zejména v Janáčkových operách, byla hlavní hvězdou večera. Impozantně – to už za jeho řízení – přednesla árii Amélie z Maškarního plesu a vyrazila přítomným dech, když pak před Maestrem na pódiu jakoby v teatrální nadsázce, ale určitě upřímně poklekla, aby mu nadstandardně vyjádřila dlouholetou úctu a obdiv. Oslavenec dirigoval i výstupy dalších pěvců: Plachetku jako Kalinu z Tajemství, Martiníka (se sekundujícím Jaroslavem Březinou) jako Hraběte z Jakobína a Gerzmavou jako Belliniho Normu. Dvě čísla ten večer odpadla – hvězdná Nina Stemme, Bělohlávkova Isolda z Glyndebourne, onemocněla a nepřijela. Ale byl tu ještě Richard Novák: jak poznamenal vtipně a noblesně moderující ředitel David Mareček, možný vzor toho, jak lze i v poměrně vysokém věku nadále umělecky tvořit. Závěr Příhod lišky Bystroušky je hymnický a opravdový a také krásně dojemný; to když se jako v opeře přidají se slovy „…totok nésu já, totok beli dědóšek…“ dva žabáčci, kteří pak ještě předají jubilantovi kytičku za Kühnův dětský sbor, v němž kdysi sám zpíval… Celý program rámovala Předehra od Martinů a nejznámější část ze Sukovy Pohádky s intenzivně znějícím houslovým sólem koncertního mistra – Ireny Herajnové. Když se přičtou okamžiky z dvorany – mimo jiné videozdravice Renée Flemingové, Simona Rattlea a manželů Pendereckých, upřímný proslov Josefa Špačka, přítomnost řady dirigentů a mnoha dalších významných osobností z hudební i nehudební sféry… a k tomu i zpěv zaměstnanců filharmonie a dort s figurkami šéfdirigenta a filharmoniků od hornistky Kateřiny Javůrkové – vychází z toho večer, který byl umělecky a společensky mimořádný a který byl milý a radostný, ale hlavně: mimořádně vkusný.
