Nová inscenace Puccinino opery Manon Lescaut ve Státní opeře (premiéra 17. 5.) vsadila na režijní vklad tolikrát úspěšného režiséra Jozefa Badnárika; tentokrát k němu přistoupili scénografové Vladimír Čáp a Martin Kotúček s kostýmním výtvarníkem Josefem Jelínkem a společně s italským dirigentem Marco Zambellim vytvořili inscenační tým, jenž předvedl zaujaté divadlo. Proč tedy rozpaky? V každé ze složek, vytvářejících inscenaci, se bojovalo mezi kladem a záporem a tak divák – poučený i náhodný – odcházel s nejistým pocitem, jestli někdo vyhrál. Marco Zambelli s velkým zaujetím připravil dobré hudební nastudování; orchestr pod jeho vedením hrál výrazně lépe než obvykle, přesněji a intonačně jasněji. Sbormistr Tvrtko Karlovič mu kvalitně připravil sbor a díky hostům bylo také možno vybírat ze dvou obsazení. Přesto ani jeden z pěvců první premiéry nebyl ideálním představitelem své role. Christina Vasileva se postupně rozezpívala do plného hlasového projevu a patřila k tomu nejlepšímu, co jsme mohli v tomto obsazení slyšet. Stejně tak Oleg Korotkov jako Geronte di Ravoir byl z mužů nejblíže své roli. Turecký tenorista Efe Kislali měl řadu dobrých poloh mladého de Grieux – sytý hlas s temným sametovým zbarvením, avšak ani výrazově, ani plně hlasově nedostál naplnění velké role. Velmi dobře obstál Jiří Hájek, jemuž hlasové dispozice, fyzické a herecké možnosti dovolovaly dát roli v daném stanovém limitu maximum. Jinými slovy – z pěveckého zážitku premiérového obsazení této inscenace mohl divák jen těžko odcházet plně uspokojen. Výtvarná složka a režie jsou vždy propojeny, u nápaditého umělce gejzírového typu jako je Jozef Bednárik, tím více. A tak když se začalo hrát a současná dívka si na jevišti prohlížela jakousi galerii, tu náhle jeden obraz „obživl“, roztříštil se do fragmentálních dějišť a začal se odvíjet děj – otvíralo se velké divadlo, jež slibovalo mnohé. Bohužel však tento úvodní nápad byl ten nejlepší, který inscenace poskytla. Neznamená to, že by byl jediný, ba naopak, nápady se občas hýřilo, jak už to u Bednárika bývá, ale výsledkem vnímání byla ona roztříštěnost, jež v úvodu vyzněla jako nápad. Hra s látkou, jež dělila prostor, občas kladla nápor na imaginaci diváka, bohatě rozpohybovaný balet (choreografie Jaroslav Moravčík) místy halil prostor a diváka mátl, technické finty občas kolidovaly s náznakovostí dějišť, řečeno krátce – všeho bylo moc. Patřím k těm, kdo s nadšením přijímali každou novou Bednárikovu režii a byli opojeni právě tím vším, co dnes, jakoby náhle, nečekaně a neodůvodněně, ztratilo sílu výrazu. Dozajista tomu napomohlo setrvale se vyvíjející posunování času do současnosti a užití drog v závěru působilo slabě a nedramaticky. V reálném světě jsou drogy daností, těžko je ale vstřebává opera, Pucciniho tím méně. Neumím s jistotou stanovit, zda vágní pocit z celku inscenace vzbuzovala hlavně režie a její výtvarný podklad, či řadový zážitek ze zpěvu, anebo přemíra snahy o výklad, upozorňující však na nepříliš nosný základní příběh, rozpadající se v mnohosti chtění.
