Už čtvrtou sezonu má pražské publikum možnost užívat si v Anežském klášteře jedinečný zvuk koncertního křídla C. Bechstein D 282. V prvních dvou sezonách uvedl izraelsko-palestinský pianista Saleem Ashkar na tomto nástroji postupně všech dvaatřicet klavírních sonát Ludwiga van Beethovena, na podzim roku 2018 pak na jeho vystoupení navázala nová řada klavírních recitálů českých pianistů, nazvaná Hybatelé rezonance. V koncertní sezoně 2018/2019 předvedli své umění Tomáš Kačo, Beata Hlavenková, Jan Bartoš a Ivo Kahánek. Tu letošní zahájil 30. září šestadvacetiletý Marek Kozák – po něm vystoupí v březnu příštího roku Najponk, v dubnu Miroslav Sekera a v květnu uzavře celou řadu Karel Košárek.
Přestože je Marek Kozák mezi oněmi osmi interprety Hybatelů rezonance nejmladší, má za sebou úctyhodnou řadu úspěchů: v roce 2015 se probojoval do semifinále proslulé Chopinovy soutěže ve Varšavě, o rok později získal druhou cenu na soutěži Pražského jara a v únoru loňského roku zazářil na 16. ročníku Evropské klavírní soutěže v Brémách, odkud si odvezl nejen první cenu, ale také cenu publika, cenu za nejlepší provedení povinné soutěžní skladby a cenu pro nejmladšího semifinalistu. Hrál s řadou předních českých orchestrů, koncertuje doma i v zahraničí, v loňském roce vydal své první CD.
Program, který uvedl v Anežském klášteře, byl osobitý a zjevně pečlivě promyšlený: pianista jej zahájil Francouzskou suitou č. 5 G dur BWV 816 Johanna Sebastiana Bacha a po ní zahrál bachovské transkripce Ferruccia Busoniho a Sergeje Rachmaninova. V druhé půli dal pak prostor původní klavírní tvorbě obou těchto autorů. Bachova Francouzská suita G dur byla pod Kozákovými prsty okouzlující. Úvodní Allemanda plynula vláčně, s hezky klenutými frázemi a s decentními rubaty. Následující Courantu hrál Kozák svižně, zřetelně, s pevným rytmickým tepem. V Sarabandě pianistovi překrásně zpívala pravá ruka a navíc jsem v této větě ocenil bohaté a nápadité variování repetic. Gavotta byla hravá a mile bezstarostná, z rozjásaného Bourrée tryskala radost ze hry, zatímco Loure měl až snovou atmosféru. Vše korunovala Gigue, hraná oblým zvonivým tónem, s báječným odpichem a s originálně vedenými protihlasy.
Efektní Busoniho klavírní transkripce Chaconny z Bachovy Partity č. 2 d moll pro sólové housle BWV 1004 patří – vzdor své technické i výrazové náročnosti – k oblíbeným číslům pianistického repertoáru. Marek Kozák hrál toto dílo suverénně a s viditelným nadhledem. Jeho rafinovaná práce se zvukovými barvami zpočátku připomínala varhanní rejstříkování (Marek Kozák je nejen výborný pianista, ale také renomovaný varhaník), avšak v průběhu hry se klavíristova barevná paleta neustále rozšiřovala ke zvuku málem až orchestrálnímu. Velkorysými a působivými dynamickými vlnami dokázal pianista udržet po celou skladbu skvělý tah.
Klavírní transkripce tří vět z Bachovy Partity č. 3 E dur pro sólové housle BWV 1006 od Sergeje Rachmaninova přináší hudbu naprosto jiného ražení než velkolepá Busoniho Chaconna – ze všech tří vět dýchá pohoda a dobrá nálada. Marek Kozák je hrál jiskřivě, průzračně, vtipně a se zjevným potěšením (úsměvné „odpovídačky“ zkřížených rukou v Preludiu).
Po bachovských transkripcích dal Kozák ve druhé polovině svého programu promluvit původním kompozicím jejich autorů – Ferruccia Busoniho a Sergeje Rachmaninova. Z rozsáhlého klavírního díla Ferruccia Busoniho zařadil Kozák na svůj recitál skutečnou raritu: výběr z 24 preludií op. 37, která skladatel napsal ve svých jedenácti letech. Preludium č. 3 G dur vyznělo v Kozákově pojetí téměř pastorálně, č. 4 e moll (v notách nadepsané in carattere di danza) bylo spíše dramatičtější. V Preludiu č. 10 cis moll, jehož první část vypadá jako etuda pro levou ruku a v jehož druhé části je pro změnu lisztovsky exponovaná pravá ruka, se pianista blýsknul svou lehkou prstovou technikou, zatímco z č. 12 gis moll vytvořil působivý obrázek melancholické podzimní krajiny. Preludium č. 13 Fis dur napsal Busoni v neobvyklém 5/4 taktu, ale Kozák hrál tuto skladbu natolik přehledně a přesvědčivě, že posluchač onu pětičtvrteční zvláštnost vůbec nevnímal. V posledním, 18. preludiu f moll klavírista velmi krásně úhozově odstínil měkký akordický doprovod od kantilény v horním hlasu.
Vrcholem Kozákova recitálu se stalo závěrečné číslo večera – Sonáta č. 2 b moll op. 36 Sergeje Rachmaninova. Jedná se o dílo s komplikovanou mnohovrstevnou fakturou, které vyžaduje zkušeného a vyzrálého interpreta, vybaveného nejen velkou technikou a muzikálností, ale také velkou dávkou intelektu. Marek Kozák hrál toto dílo s plným nasazením, emotivně, s nádhernými rubaty, nesmírně inspirovaně zacházel s časem a přímo mistrovsky pracoval s odstiňováním a prolínáním jednotlivých významových vrstev. Pokud jsem už v Chaconně obdivoval Kozákovu velkou techniku, pak v Rachmaninovově Sonátě jsem jen znovu musel konstatovat, že jeho technika je úžasná, brilantní, bezpečná (pianista hraje téměř bez překlepů) a přitom naprosto neokázalá.
Posluchači odměnili Marka Kozáka velkým aplausem a vytleskali si ještě dva přídavky: Rachmaninovovu Etudu-obraz d moll op. 39/8 a Chopinovu Mazurku h moll op. 30/2.
O Markovi Kozákovi jsem byl vždycky přesvědčený, že je to poctivý a zodpovědný umělec. Po tomto recitálu jsem nabyl dojmu, že k oné poctivosti a zodpovědnosti přidal ještě také odvahu vydat se vlastní cestou. A jsem si jistý, že o něm v budoucnosti hodně uslyšíme.
