Fleš do tiskové agentury by mohla znít: Operní recitál Mariusze Kwieciena v Praze byl triumfem… Polský barytonista má krásně barevný hlas, který je na jeho poměrně subtilní tělesnou konstituci až překvapivě objemný. Během večera 25. listopadu ukázal jak lyrickou rovinu, tak i sugestivní dramatismus. Přitom za všech okolností je jeho hlas technicky dokonalý a pohybově tvárný. Večer neměl téměř slabých míst. Nicméně bych přece jen vyzdvihl tři čísla, u kterých jsem rád zapomněl, že jsem hudební „kritik“. Prvním byla skvěle hrdinně zazpívaná árie Vien Leonora z Donizettiho Favoritky . Těžko bych hledal srovnání pro interpretaci árie Vy mnie pisali z Čajkovského Evžena Oněgina , jež se mi líbila víc než od Dmitrije Hvorostovského. Doslova strhující byla Posova árie Son io mio Carlo z Verdiho Dona Carlose . (Škoda, že Mariusz Kwiecien neúčinkoval v přenosu této opery z Met do kin celého světa. Bylo by to zajímavější nežli výkon Simona Keenlysida.) K těmto výjimečným zážitkům bych ještě přidal Musorgského orchestrální Svítání na řece Moskvě z Chovanštiny , které zahráli Pražští symfonikové překvapivě dobře. Zásluhu na tom jistě měl i dirigent Lukasz Borowicz . FOK byl celý večer až na drobné výpadky sólistovi velmi dobrým partnerem (občas moc síly a méně zvukové plasticity). Kwiecien zpíval hudbu, která je jeho naturelu blízká: Rossini (Lazebník sevillský ), Mozart (Figarova svatba ), Belini (Puritáni ), Rachmaninov (Aleko ). V bonusu se dostalo i na Dona Giovanniho , kterého by tak rád předvedl v Praze. (Jestlipak bude Národní divadlo tak pružné a ambiciózní a pozve ho do Stavovského divadla?)
