Setkání světových hvězd, klavírní virtuosky Marty Argerich a dirigenta a klavíristy Daniela Barenboima si získává posluchače již úctyhodný čas nejen vysokou úrovní interpretace, ale i přátelským souzněním.
Slavní umělci pocházející z Argentiny, klavíristka Marta Argerich a legendární Daniel Barenboim, sklidili velký aplaus publika ve Velkém sále Berlínské filharmonie 26. října již při svém příchodu. I třetí koncert jejich vystoupení s Berlínskými filharmoniky v minulém týdnu byl vyprodán.
Čestný dirigent Berlínských filharmoniků Daniel Barenboim se rozhodl se svou kolegyní a po dohodě s vedením tělesa pro zařazení klasicistního Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 C dur, op. 15 (1795–1800) Ludwiga van Beethovena.
Premiéra první verze díla se konala 29. března 1795 ve Vídni v rámci vystoupení Akademie Tonkünstler-Societät a premiéra druhé, finální verze skladby, se uskutečnila 2. dubna 1800 v rámci Beethovenova prvního benefičního koncertu. Sólového partu se dvakrát zhostil skladatel, oba koncerty byly uspořádány v divadle sídla instituce Wiener Hofburg. Berlínští filharmonikové dílo nastudovali poprvé 1. prosince 1884 s dirigentem Josephem Joachimem, po jehož boku hrála sólistka Caroline Montigny-Remaury. Letos se k uvedení skladby vrátili po osmi letech, kdy ji hráli s Christianem Thielemannem a klavíristou Rudolfem Buchbinderem.
Legendární virtuoska Marta Argerich dílo přednesla se svrchovanou noblesou, technikou par excellence a elegancí ve zvukomalbě. Třívěté dílo koncipované s částmi Allegro con brio, Largo a Rondo: Allegro v její interpretaci dýchalo mimořádně citlivým vnímáním hry orchestru, a proto i soulad vzájemného znění či návaznosti melodických linií byl zcela výjimečný. Maestro dirigoval program koncertu vsedě a tentokrát byla jejich hra mnohem více o citu než dříve v minulosti, kdy různými gesty a mimikou na sebe během koncertu na pódiu reagovali. Oba ostatně spolu hráli mnohokrát s velkým úspěchem i čtyřručně a natočili mnoho společných nahrávek. Dirigent tentokrát přizpůsobil znění díla až na komorní úroveň, jeho dirigentská paleta byla velice niterná. Argerich hrála koncert se zpěvností tónomalby a s častější pedalizací. Její provedení bylo krystaličtější především v pasážích hodných subtilní interpretace. Klasicistní koncert hrála s nadhledem a po emocionální stránce zcela výsostně, vše završeno dlouhými a bouřlivými ovacemi stojícího publika.
Triumfální a velice vřelé ovace po Beethovenově koncertě vnesly do atmosféry publika nadšení, o kterém si mnozí posluchači vyprávěli hned o přestávce v kuloárech. Posluchačsky zajímavé bylo také provedení romantické Symfonie č. 4 e moll, op. 98 (1884–1885) Johannesa Brahmse, poslední skladatelovy velkolepé symfonické kompozice, která je ve své náladě velmi melancholická až trpká. Zpestřena je ovšem také humorem a archaickými prvky. Mimochodem Berlínští filharmonikové zařadili ve své historii dílo do svého repertoáru poměrně brzy po jeho světové premiéře, která se konala 25. října 1885 v Meiningenu. Tehdejší Dvorní kapelu řídil Johannes Brahms. V Berlíně skladba zazněla 1. února 1889 s dirigentem Josephem Joachimem. Letos se k její interpretaci vrátil světoznámý orchestr po roce, naposledy ji předtím hrál na podzim se svým šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Kirillem Petrenkem.
Barenboimova interpretace díla s Berlínskými filharmoniky zněla organicky, mnohovrstevnatě a ve své architektonice byla prozářena kompaktní souhrou sekcí. První věta Allegro non troppo měla svou romantickou tajemnost atmosféry v okázalé baladičnosti a její výrazné emoce umocnili hráči napříč sekcemi. Druhá kontrastní věta Andante moderato snoubila v gradaci díla majestátnost a vřelost nálady, zatímco třetí věta, hraná i poměrně umírněně v tempech Allegro giocoso – Poco meno presto – Tempo I ozvláštnila provedení také humornými pasážemi a hravostí. Finální věta Allegro energico e passionato – Più allegro s archaickou chaconnou a cyklem dvaatřiceti variací zněla stylově a s efektem svěží paralely poslechu díla v 21. století. Šíře dynamického spektra nebyla ovšem tentokrát a ani po celou dobu interpretace skladby tak pestrá, jak bývá u Berlínských filharmoniků zvykem. V technice však hráči obdařili skladbu brilantní virtuozitou.
