BRNO
Jedna z nejpopulárnějších a nejčastěji hraných oper druhé poloviny devatenáctého století německého skladatele Friedricha von Flotowa Marta se po téměř osmdesáti letech znovu objevila na repertoáru brněnského divadla, v dramaturgické snaze neulpívat na známých dílech. V letošním roce si navíc připomínáme její sto dvacáté výročí od prvního uvedení na jevišti českého divadla v Brně 6. února 1885 v divadle na Veveří.
Třetí premiéra sezony Janáčkovy opery Národního divadla v Brně se konala 25. února překvapivě na scéně Mahenova divadla. Podle slov hudebního garanta inscenace Milana Kaňáka se rozhodl tým pro lehkost žánru, dějovou přímočarost o vítězné věrné lásce, romanticko-komickou operu o čtyřech aktech zasadit právě do prostoru, kde jsou běžně hrány činoherní a nedávno ještě hojně operetní produkce před nalezením nového působiště v Hudební scéně Městského divadla Brno.
Obdobně jako úspěšné Flotowovo operní dílo Alessandro Stradella má i Marta aneb Trh v Richmondu stejného libretistu Wilhelma Friedricha. V Brně zvolili český překlad Jana Panenky s lehkou a úsměvnou nadsázkou a hudební celek zkrátili o několik čísel. Hudba přímočará, lehce srozumitelná s líbivými lidovými irskými melodiemi vyznívá ovšem v mnohých obrazech naivně, ve 20. století i pro tento aspekt nebyla zařazována příliš na repertoár s výjimkou rodné země skladatele, kde téměř zdomácněla. Panenkův místy archaický překlad naivitu zejména v dialozích podtrhuje. Nedostatek jiskřivé komičnosti a ne příliš výrazné rozehrání komických situací a gagů ze strany režie i kreace herců tak v průběhu hry naivitu spíše umocnilo a inscenace nekorespondovala zcela adekvátně živě s divákem.
Premiéra znamenala poněkud sporný režijní debut mladého Daniela Balatky na půdě Národního divadla v Brně, neboť po třech týdnech zkoušek umělec onemocněl a jeho režijní koncepci nastudoval Jaromír Brych . Nejzdařilejší složkou inscenace byla světlá scénografie (příjemně oživující sérii předchozích temných inscenací Janáčkovy opery) s bílým základem a jasným prosvícením Milana Davida vycházející z principů půdorysu barokního divadla. V souladu s kostýmy biedermeierovského stylu Jany Zbořilové (velké klobouky, široké sukně s obručemi) dominovaly na scéně v logickém kontextu s příběhem zpočátku barvy černá a bílá s rudou, odstíny stylového prostředí venkova Anglie 18. století s gradací do radostné pestrosti. Sbor byl dobrý nejen pěvecky, ale i pohybově.
Z pěvců si publikum nejvíce získal Jan Hladík v roli koketního ctitele lorda Tristana Nickelforta. Liana Somičová ztvárnila hlavní převlekovou roli šlechtičny Harrietty Durhamové / Marty přirozeným subretním projevem. Pěvecky i herecky výstižnější na rozdíl od ústřední sopranistky se stala důvěrnice Nancy / Julie mezzosopranistky Jany Štefáčkové . Jejich mužské protějšky Lyonel Petra Levíčka a Plumkett Michala Mačuhy jim byly svěžími oporami, technicky vytříbenými se zdárně ušlechtilými barvami hlasů. Premiéru publikum ocenilo příznivě.
