Čtvrtý ročník Martinských slavností klavíru byl sice co do počtu koncertů skromnější než ročníky předešlé, ale pořadatel festivalu Martin Víta dokázal stejně jako v minulých letech překvapit posluchače neotřelou a atraktivní dramaturgií a angažovat skutečně prvotřídní interprety.
Každému z minulých ročníků Martinského festivalu vtiskl Martin Víta určitou jednotící linii: první ročník zasvětil ruským a sovětským skladatelům, druhý ročník patřil hudbě španělské a francouzské, třetí ročník byl pojat jako oslava amerických skladatelů. Letošní festival byl věnován polské hudbě a výjimečného společenského lesku se mu dostalo tím, že nad ním převzalo záštitu polské velvyslanectví. Stejně jako na předchozích ročnících zazněly i letos vedle tradičních děl klavírního repertoáru také rarity, s nimiž se koncertní posluchači běžně nesetkají. Tentokrát byl na každém z obou festivalových večerů uveden jeden klavírní koncert F. Chopina, ne ovšem s orchestrem, ale s doprovodem smyčcového kvarteta, tak jak jej podle orchestrální partitury vypracoval současný polský skladatel Bartłomiej Kominek.
Na prvním večeru (Sál Martinů, 9. 10. 2014) vystoupila Veronika Böhmová, jedna z nejnadějnějších našich mladých pianistek. První část svého recitálu pojala jako ochutnávku polských klavírních drobností. Na úvod zazněla pátá část z cyklu Bukoliki W. Lutosłavského, následovalo posledních pět čísel z Chopinových Preludií op. 28 a po nich rozkošná Sarabanda z Koncertních humoresek, op. 14 od I. Paderewského. První půli svého koncertu uzavřela klavíristka efektní Chopinovou Grande polonaise brillante précédée d’un Andante spianato, op. 22. Veronika Böhmová má skvělou techniku a disponuje mimořádně zpěvným úhozem, jaký se u našich pianistů slyší jen zřídkakdy. Muzikálnost a emocionalita se u ní pojí s neobyčejným intelektem a je nepochybné, že umělkyně nejen bezpečně ví, co hraje, ale i proč to tak hraje. Každá jednotlivá skladba byla v jejím podání skutečným zážitkem. Po přestávce se k Veronice Böhmové připojilo Zemlinského kvarteto (F. Souček, P. Střížek, P. Holman, V. Fortin), abyspolečně provedli Chopinův Klavírní koncert č. 1 e moll, op. 11. Přestože smyčcové kvarteto nemůže v barevnosti nikdy nahradit orchestr, ke cti kvartetních hráčů je nutno říci, že přistoupili ke svému úkolu s maximální zodpovědností. Svůj „doprovod“ měli vypracovaný do nejmenších detailů a jejich souhra s pianistkou (trochu netaktně odsunutou za kvarteto) byla obdivuhodná. Bohatá rubata, jichž bylo v klavírním partu nespočet, „chytali“ kvartetní hráči mistrovsky a bez nejmenšího zaváhání. Veronika Böhmová se v Chopinově Koncertu projevila jako pianistka světového formátu a posluchači si mohli v plné míře užít jak její brilantní a oslnivou techniku, tak také její rozezpívaný klavír. Ten zněl v lyrických místech opravdu bezkonkurenčně, zvláště pak ve volné větě, jejíž podání patřilo k nejprocítěnějším a nejemotivnějším, jaké jsem kdy slyšel.
Druhý festivalový večer (Sál Martinů, 11. 11. 2014) patřil Martinu Kasíkovi. Ten sestavil svůj program výhradně z děl F. Chopina. V první půli koncertu uvedl jeho Dvě nokturna, op. 27, Scherzo b moll, op. 31 a Čtyři mazurky, op. 24 a po nich překvapivě Grande polonaise brillante précédée d’un Andante spianato op. 22, tedy stejnou skladbu, jakou na festivalu hrála o měsíc dříve Veronika Böhmová. Martin Kasík je rozený lyrik a Chopin by mohl být jeho erbovním autorem. Pod klavíristovými prsty se každá jeho skladba – při veškeré technické brilanci – proměnila v báseň: ať už to byla zasněná nokturna, půvabně roztančené mazurky či dramatické scherzo. Také v Grande polonaise brillante hledal Martin Kasík spíš poezii, na rozdíl od Veroniky Böhmové, která hrála tuto skladbu s energickým tanečním odpichem. Zatímco první polovina Kasíkova festivalového vystoupení měla převážně intimní charakter, v Chopinově Klavírním koncertu č. 2 f moll, op. 21, který zazněl po přestávce, překvapil pianista hutnějším a šťavnatějším tónem a také velkorysejším přístupem k Chopinově hudbě. Zemlinského kvarteto bylo i pro tento večer skvěle připravené, a tak si posluchači mohli opět vychutnat dokonalou,téměř komorní souhru všech pěti umělců. Okouzlující provedení díla, korunované strhující strettou ve finální větě, zdvihlo publikum ke standing ovation. Přídavek, který si Martin Kasík připravil, byl vskutku originální. Pozval z obecenstva na pódium Bartłomieje Kominka, autora kvartetních úprav doprovodů Chopinových koncertů, a oba pánové společně zahráli čtyřruční Italskou polku S. Rachmaninova.
Ke cti festivalového managementu budiž řečeno, že oba večery byly naprosto vyprodané, ba na koncertě Martina Kasíka musely být pro posluchače přistavěné židle na pódium, protože se už jinam nevešly. A to je věc, jakou jsem, přiznávám, v Sále Martinů ještě nikdy nezažil.
