Mitsuko Uchida hraje Klavírní koncert Arnolda Schönberga již pětadvacet let a má jej dokonale zažitý. Hraje jej pravda z not, ale to nás u tak paměťově i hudebně náročné skladby nesmí mýlit. Ona sama jej nepovažuje za technicky mimořádně náročný, či vděčný, o jeho posluchačské vstřícnosti si rovněž nedělá iluze – naskýtá se tedy otázka proč se toto nekompromisně dodekafonické dílo stalo trvalou součástí jejího repertoáru. Říká dokonce, že klavírní part je pro pianistu velmi nepohodlný, není vůbec psán pianisticky efektivně, díky tomu, že Schönberg sám na klavír moc hrát neuměl. Přesto je vášnivou advokátkou tohoto díla. Proč? Z úcty a lásky k síle uměleckého přesvědčení, které jde nekompromisně za svým cílem a nepoleví ani na okamžik, říká. To zní hezky, že? V jeho kompoziční filosofii je skutečně akt tvorby tím nejdůležitějším ze všeho, oč při umělecké tvorbě jde; výstup skladby a to, zda se posluchači příjemně poddává, není a nesmí (!) být primárním cílem. V tom byl Schönberg zcela nekompromisní, jako možná nikdo z jeho kolegů, a jeho život i dílo stalo se – a po stu letech to lze říci zcela bezpečně – živoucím dokladem toho, že radikální a zároveň populární prostě býti nelze. Schönberg je jedním z nejobhajovanějších tvůrců moderní hudby, ale kromě expertů ho poslouchat nechce nikdo. Uvážíme-li, že se tento nevyléčitelný idealista a nejumělečtější tvůrce moderny podle svých slov upřímně těšil, až si jeho seriální odrhovačky budou pískat zelináři na ulicích – pak to je doklad smutné ironie, s jakou nutno okomentovat bolestné schizma, ke kterému dospěla artificiální hudba za posledních sto let. Ani po stu letech se jeho hudba nestala trvalou součástí repertoáru a naděje, že si ho budou pískat zelináři… nevsadil bych na to ani pětník.
Hraje-li ovšem Schönbergův Klavírní koncert op. 42, jeho pozdní zralé dílo z roku 1942, naplněné po okraj fascinující hudbou, umělec takového formátu a samozřejmé autority jako Mitsuko Uchida, ptáme se nutně, tváří v tvář takovému výkonu, kde udělali zelináři chybu? Tedy ne snad že by se to dalo pískat – to asi opravdu ne – ale strávit těch dvacet napínavých minut jako u vytržení – to by se dalo právem očekávat od každé lidské bytosti, jež není hluchá k tajemných zvukům, jež přicházejí k jejím uším z hájemství hudby. Nehraje tento koncert tak strhujícím způsobem jen Mitsuko Uchida, stejně zapálené advokáty měl a má i osobnostech Alfreda Brendela či Pierra-Laurenta Aimarda. Vyzrálé, transparentní, přehledné, a skoro jsem v pokušení říci „moudré“ podání japonské pianistky však nesporně patří k těm nejsilnějším proschönbergovským argumentům. Což abychom zkusili, alespoň něco z díla Arnolda Schönberga – pro začátek – bez předsudků poznávat a otvírat se tomu? Po stu letech je už opravdu na čase.
Výjimečný koncert České filharmonie pod inspirovanou taktovkou Jakuba Hrůši však přinesl další mimořádné zážitky – dvě symfonie Bohuslava Martinů, jež Schönbergův koncert lemovaly. Šestá a Třetí – obě rozmyslně vybrané, neboť je spojuje jakási vnitřní motivická spřízněnost. Nejprve zazněla Šestá, nazvaná nakonec Symfonické fantazie, vytvořená pro dirigenta Charlese Muncha, který ji provedl v roce 1955 s Boston Symphony. Její osvobodivě volná variační forma, i její nezaměnitelně martinůovský zvuk se pozoruhodně snoubil s proměnlivým světem válečné Třetí, komponované v roce 1944, jež představuje impozantní oblouk, vyrůstající z existenciálních hrůz války až k závěrečnému triumfálnímu vyvrcholení. Martinůovský akord nezaměnitelné zvukové krásy propojuje obě symfonie (stejně tak jako Čtvrtou i Pátou), ale obě díla jsou si příbuzná především společnou rodovou skupinou – syntetickým jazykem vrcholného symfonického Martinů, v němž jsou slyšet jak jednotlivé složky, rousselovský postimpresionismus, neoklasicismus, expresionismus, tak především jejich velkolepé shrnutí. Destilace o spirálu výše.
Jakub Hrůša ukázal se včerejšího večera jako dobrý žák svého učitele, zesnulého Jiřího Bělohlávka, jemuž byla věnována i fotografická výstava, jejíž vernisáž v Galerii Rudolfinum velmi vhodně předjímala večerní koncert. Vnitřní rodové porozumění, které Jiří Bělohlávek měl pro symfonickou tvorbu Bohuslava Martinů, bylo vždy vysoce oceňováno – jeho integrální nahrávky kompletu šesti symfonií, ať už s BBC Symphony nebo Českou filharmonií, jsou toho více než výmluvným dokladem. Říci, že Jakub Hrůša provedl obě symfonie v nejlepším slova smyslu ve stínu svého učitele a přítele, bylo by snad celkem výstižné, ale přece lehce podceňující. Dokonce bych řekl, že energií, nervním pulzem a drivem jeho pojetí spíše připomínalo Bělohlavkovy kreace u pultu BBC. O to obdivuhodnější je, jakým způsobem dokázal Českým filharmonikům vtělit, nikoli vnutit, svou představu. Zvukový finiš působil zcela vyrovnaným, a překvapivě zažitým dojmem. Byl to velký hold jednomu z největších symfoniků dvacátého století.
