Pražskému festivalu Struny podzimu se povedl husarský kousek. Na konci dubna se všechno chystalo na Pražské jaro, hodně lidí meditovalo nad programem a tipovalo, kdo přijede a kdo z očekávaných hvězd ne. (Například se omluvila vycházející hvězda Lisa Batiashvili, čímž se blamovala dubnovým titulem i HARMONIE.) Struny podzimu ohlásily jarní pozvánku na podzimní hudební hodokvas. Celovečerní kompozice slovenského tvůrce Vladimíra Godára Mater vyšla před časem na CD a česká i zahraniční kritika přijala album až na výjimky velmi vlídně. (Dokonce vybíravý BBC Music Magazine napsal, že „Bittová vám ve Stabat Mater zlomí srdce“.) Její živé provedení 26. dubna v Pražské křižovatce (kostel sv. Anny) bylo nakonec událostí, která z odstupu téměř jednoho měsíce předčila řadu akcí právě Pražského jara. Napětí, které Godár navodil kontrastem naturálního hlasu Ivy Bittové s přesahy do „artificiálního“, operního projevu se souborem historických nástrojů (Solamente naturali) a školenými hlasy Sboru Konzervatoře v Bratislavě, vyznělo v působivě syrovém prostředí kostela ještě naléhavěji než na desce. Nad vším vládl decentními gesty Marek Štryncl, který dal skladbě pevné kontury a téměř bezchybné nastudování. Jednotící linií díla je sémantika církevního roku: od narození dítěte ke smrti a znovuzrození. Přímo existenciálně jsem vnímal plynutí času. Přitom polystylové prostředky, kterými Godár přesahuje svitový charakter a dosahuje silného emocionálního účinku, jsou prosté, v separovanosti by byly v podstatě kýčovité – minimalismus, lidové hudební a literární segmenty, prvky chorálu, jásavě barokní moteto. Důležitou součástí skladby je meditativnost, která labyrintem dílem prochází. Jímavou atmosféru navodila už vstupní židovská meditace Majkomašmalon. Bittová byla ten večer ve skvělé kondici – naprosto uvolněná, velmi pozitivní, expresivní a její projev byl dokonalým kontrapunktem ke svébytnému prostoru věky silně poznamenaného kostela. Skladba neměla vrchol, protože každá část byla svého druhu perlou. To, jaké hloubky výpovědi dokázal skladatel dosáhnout minimem prostředků, přičemž leckteré z nich samy osobě mají daleko k originalitě, je hodné obdivu. Je však pravda, že Mater je „šita na míru“, tedy na osobnost a hlas Ivy Bittové. Obávám se, že v jiném provedení by byly více slyšet kompozičně diskutabilní plochy. Bittová však dává dílu nevídanou energii, poselství – dítěte, dospívající dívky, milující i trpící matky i meditující stařenky. Struny podzimu otevřely jaro v Praze dosud neslýchaným způsobem a nastavily sobě i jiným laťku kvality hodně vysoko. Těšme se na podzimní Struny.
