Zahajovací koncert velikonočního festivalu letos ve Vídni patřil „velkým“ Matoušovým pašijím Johanna Sebastiana Bacha provedeným 19. března ve velkém sále vídeňského Musikvereinu. I když právě dva nejznámější pěvci tohoto provedení zrovna nezazářili, byl to mimořádně pěkný zážitek. Hlas slavné mezzosopranistky Anne Sofie von Otter zněl tentokrát slabě a nevýrazně, místy dokonce nejistě – lze se dohadovat, že přes indispozici nechtěla odříct. A měkký hlas Olafa Bära by se na postavu Ježíše možná nehodil ani v jeho lepších letech – teď už z něj byla slyšet únava a opotřebovanost. Kromě těchto dvou trochu nečekaných zklamání ovšem šlo o vynikající provedení. Sopranistka Christine Schäfer se svým lehkým, ale výrazově bohatým hlasem byla asi nejlepší pěvkyní večera. Tenorista Mark Padmore je z pěvců, kteří mohou čestně převzít štafetu Petera Schreiera v partu Evangelisty. Má o něco vyšší hlas a světlejší barvu, je ale schopen i přesvědčivého dramatického výrazu. Basista Neil Davies se skvěle hodil na Jidáše, árie byly o něco méně výrazné, ale stejně jako tenoristu Jamese Taylora ho můžeme počítat k dobrému standardu světových pódií. Arnold Schoenberg Chor je velmi všestranné těleso, které se původně zaměřovalo hlavně na 20. století, dnes už je právem vysoce ceněno z výtečných bachovských nahrávek. V Matoušových pašijích sbor předvedl vynikající pěveckou techniku, precizní a přirozené frázování. Slavnostní vznešenost a velké citové zaujetí v obsáhlém sborovém partu víc jak tříhodinového díla bylo nezapomenutelným zážitkem. Vídeňští filharmonikové hráli sice v komornějším, ale stále ještě docela početném obsazení. Bylo pak obdivuhodné, že skupina deseti smyčců dokáže udělat takové pianissimo a nikde pěvce nepřekrývat. Vrcholná byla samozřejmě sóla dechových nástrojů. Houslovým sólům někdy ubíralo na působivosti to, že kombinoval barokní způsob frázování, i když mají všichni moderní nástroje. Kombinovat jistou historickou poučenost a moderní školení není jednoduché ani pro nejlepší orchestry – a je otázka, jestli je vždycky dobré se o to pokoušet. Provedení řídil devětadvacetiletý velmi nadaný dirigent Daniel Harding sugestivními, někdy až příliš popisnými gesty. Lze věřit, že dozraje ve skvělého bachovského interpreta. A ještě připočtěme, že šlo o zahajovací koncert celého velikonočního festivalu – zatím málo platné, vídeňské hudební Velikonoce jsou v porovnání s pražskými jiným světem.
