Během tří dnů slyšeli Pražané dvojí provedení Brahmsova Houslového koncertu D dur od dvou světově uznávaných houslistů. Zvláštní shoda, ale velmi užitečná, dokonce bych řekl edukativní: 10. 9. – Gil Shaham, Lahav Shani, Izraelská filharmonie v Rudolfinu (Dvořákova Praha); 13. 9. (s reprízou o den později) – Maxim Vengerov, Tomáš Brauner, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v Obecním domě (zahajovací koncert sezony). V případě Shaniho byly konduktem k Brahmsovi Symfonické tance Sergeje Rachmaninova, Tomáš Brauner zvolil dílo svého favorita Bohuslava Martinů Symfonické fantazie.
Jestliže Gil Shaham vpravdě dostál sloganu, že Brahmsův Houslový koncert je „symfonií s obligátním houslovým hlasem“, Maxim Vengerov význam sólového nástroje v rámci houslové symfonie přece jen významně posunul – nebyl jen parcipativním činitelem, hvězdou v množině hvězd, ale určujícím hybatelem. S jiným interpretačním názorem souzněla hra, která se lišila od Shahama zemitostí a vůdčí rolí jeho barevně a objemově skvostného nástroje (Antonio Stradivari „ex-Kreutzer“, 1727). Nevím, je-li tomu tak, ale napadlo mě, že inspirací mohl kdysi být David Oistrach, i když Vengerov má větší cit pro styl a detail… Expozice první věty byla velmi energická, druhé téma třpytivě zpěvné, skvělé byly následné rytmické figury. Báječně se sólista a orchestr vypořádali se sofistikovaným provedením. V kadenci byl v mých uších přesvědčivější Shaham, nicméně kouzelný byl na jejím konci překvapivě zpomalovaný trylek. Velmi jsem ocenil, že Adagio hrál Vengerov hybněji, neboť Shaham si tuto větu užíval až příliš. Jestliže jeho pojetí bylo něžně andělské, Vengerov byl plnokrevně apollinský. Skvělé bylo hobojové sólo! Tempo třetí věty se jevilo u obou houslistů identické, Shaham občas více akcentoval významově důležité první doby, Vengerov hrál temperamentněji, měl jiné frázování a smyky. Symfonický orchestr hl. m. FOK byl vzorným partnerem. Nad vším však radostně svítily stradivárky. Přídavek: Bachova sólová Sarabanda – kéž by Vengerova někdo pozval k sólovému recitálu! (Na internetu se šíří hudební vtip: V Cremoně byly v jedné ulici dílny tří známých rodin stavitelů houslí. Před domem Amatiů stála velká cedule – Nejlepší housle v Itálii. Hned vedle u Guarneriů bylo na ještě větší ceduli napsáno zlatým písmem – Nejlepší housle na světě. Na konci ulice byla dílna Antonia Stradivariho a na dveřích malá cedulka – Nejlepší housle v ulici.)
Už za volbu Martinů Šesté symfonie by si Tomáš Brauner zasloužil stříbrnou medaili předsedy Senátu České republiky. Nicméně zlatou by měli dirigent a orchestr dostat za interpretaci. Fantazijní struktura skladateli umožnila vystoupit z formy symfonie, která mu už nestačila a byla svazující. Dílo má nejen výjimečný hudební obsah, ale i příznačnou symboliku, a to nejen tematickými citacemi motivů z Dvořákova Requiem a skladatelovy Julietty, ale věnováním dirigentu Charlesi Munchovi, jehož si neobyčejně vážil. Martinů charakteristika dirigentovy schopnosti interpretace je vlastně paradigmatem Symfonických fantazií: „Téměř nevnímatelné zvlnění nebo zrychlení dává melodii náhlý život.“ Tím, že po čase probudil Tomáš Brauner mihotavé vlnění a barevnost této geniální hudby, se posunul na úroveň Jiřího Bělohlávka a Charlese Mackerrase. Ocenění hodné provedení mi opět potvrdilo, že Symfonie č. 6 „Symfonické fantazie“ patří do TOP 50 světové symfonické hudby 20. století. Speciálně musím vyzdvihnout pěkné sólo koncertního mistra primů v první větě. Dvě dvojice v sále sílu hudby Bohuslava Martinů neunesly a odešly.
Jestliže sezonu 2022/23 zahájil FOK symbolickým objímáním Prahy a světa (Beethovenova Devátá symfonie, Praga Arcana Jana Ryanta Dřízala), sezonu 2023/24 otevřeli nejlepší houslista v historii FOK 21. století a jedna z nejlepších symfonií české hudby. Jakkoliv respektuji výročí, spojení Brahms–Martinů bylo rozhodně lepší než Brahms–Rachmaninov.
