Na pátém koncertu cyklu Světová klavírní tvorba (FOK, Dvořákova síň, 5. 2.) vystoupil umělec, jenž se v Praze těší mimořádné oblibě: francouzsko-americký pianista Eugen Indjic . Svůj recitál zahájil Prokofjevovou Sonátou č. 2 d moll op. 14 . Už v ní dokázal, že má výrazně lyrické sklony. První větu hrál vysloveně poeticky, jako by vyprávěl nějaký příběh, a pomalá třetí věta vyzněla díky temnějším barvám, bohaté pedalizaci a krásně stavěným melodiím téměř pohádkově. I v rychlých větách (druhé a čtvrté), v nichž to co chvíli typicky prokofjevovsky zajiskří, objevil Indjic nespočet působivých poetických detailů. O tom, že je tento pianista především lyrikem, se pak mohli posluchači naplno přesvědčit v následujících Fantastických kusech, op. 12 Roberta Schumanna. Indjic okouzloval nehmotně se vznášejícími melodiemi a působivým prolínáním nálad, co chvíli překvapil utajenými protihlasy, jež zazněly často jen na kratičký okamžik jako pouhý „impresionistický“ náznak, a především pak uváděl v úžas svým neuvěřitelně barevným úhozem. To už nebyla jen fantasticky bohatá barevná paleta, ale barvy tu měly i svou „hmatatelnou“ texturu: jednou jemnou a něžnou jako pastel, jindy průzračnou jako akvarel a ještě jindy zas hutnou jako na olejových malbách. Při měkce probarveném Debussyho cyklu Pour le piano , jenž zazněl po přestávce, dopřál Indjic posluchačům trochu oddechu, aby si mohli plně vychutnat vrchol jeho recitálu: pět Chopinových mazurek (b moll op. 24/4, Des dur op. 30/3, cis moll op. 30/4, fis moll op. 59/3, cis moll op. 63/3 ). Indjic hraje Chopinovy mazurky s jedinečným a nenapodobitelným poetickým nábojem, skladby působí jako opravdové básně v tónech. Jejich interpretace je zjevně hluboce promyšlená, ale zároveň má i svěžest improvizace. Provedením těchto skladeb Indjic jen znovu potvrdil, že je jedním z nejlepších světových interpretů Chopina. Na závěr recitálu zazněl Mefistův valčík č. 1 Ference Liszta. Byť byl zahraný opravdu skvěle a byť Indjic ve vší té efektní lisztovské pyrotechnice dokázal najít řadu kouzelných poetických momentů, bylo zjevné, že tato poměrně povrchní hudba nepatří do pianistova vnitřního světa. Nechtěl bych, aby tato slova vyzněla jako kritika. Spíš je to tiché postesknutí – raději bych si místo Mefista poslechl další Chopinovy mazurky.
