Blaze plačícím,
neboť budou potěšeni.
Ti, kdo v slzách sejí,
s plesáním budou sklízet.
S pláčem nyní chodí,
kdo rozsévá,
s plesáním však přijde,
až ponese snopy.
Jako dramaturgický vrchol festivalu Dvořákova Praha vnímám uvedení Německého requiem Johannesa Brahmse 14. 9. 2023 v Rudolfinu; bylo to i vyvrcholení oslav 190. výročí narození. Nebudu zatěžovat frázemi, které můžete dohledat v encyklopediích o tom, jak je tento 45. opus kompozičně komplexní, mistrovsky propracovaný, v Brahmsově díle nejrozsáhlejší (může se provést za přibližně 70 minut), jak je interpretačně bezprecedentně náročný.
Podle mě zásadní informací je skutečnost, že Brahms, ač pokřtěný luterán, byl vůči organizovanému křesťanství v podstatě imunní, prostě liturgie mu nic neříkaly, dokonce se v pozdějším věku stal ateistou. Claře Schumannové napsal, že Bible je jen „studnice moudrosti a zkušenosti“. Z toho plynulo rozhodnutí, které je pro poetiku a filozofii jeho requiem klíčové: místo tradičního latinského textu mše za zemřelé zhudebnil vlastní výběr textů z německého luteránského překladu obou částí Bible. Mimochodem jak správně akcentovala programová brožura koncertu, dobovou kritiku absence vykoupení skladatel briskně odbyl vyjádřením, že jeho cílem bylo utěšit živé než se zabývat osudem mrtvých. Svoboda ve výběru textů mu rozepnula křídla kreativity, inspirace a geniálních řešení. Výjimečná jsou jistě i rekviální mše Bibera, Campry, Dvořáka, Mozarta, Donizettiho, Verdiho, Berlioze, Faurého, Duruflého atd., ale vnímat více méně velmi příbuzný text je poněkud únavné. Do roku 1990 bylo pro mě jednoznačně nejsugestivnějším requiem Dvořákovo. Od okamžiku, kdy jsem poprvé zpíval Německé requiem, navíc v Římě pod vedením charismatického Giuseppa Sinopoliho, a málem z toho onemocněl, otevřel se mi nový svět.
Dvořákova Praha domluvila tento rok neuvěřitelný kruh světových dirigentů – Paavo Järvi, Lahav Shani, Jakub Hrůša a 14. 9. Sakari Oramo. Oramo, vzešlý ze slavné líhně Jormy Panuly, je známý svým perfekcionismem a také kreativitou. Není přítelem vzletných gest, ale inspirované práce. Dílo jsem slyšel živě a z nahrávek více než stokrát, jeho pojetí bude patřit k těm nejlepším. Úvodní části byly pomalejší, než je zvykem, někde na úrovni Celibidacheho, skutečně hodně meditační. Výrazně podpořil jakoukoli emoci, vzepětí a drama. Musel jsem například tiše obdivovat přípravu a triumfální vlnu emocí v části Denn wir haben (Der Tod ist verschlungen in der Sieg … Her, du bist würdig zu nehmen). Jeho promyšlenou a dokonanou koncepci řadím k vrcholům večera. S potěšením jsem poslouchal výborně hrající a dirigentem emočně nadopovanou Českou filharmonii. Ovšem večer byl nejen oslavou nejgeniálnějšího requiem, ale neskutečně skvěle zpívajícího Pražského filharmonického sboru. Těší mě, že sbormistr Lukáš Vasilek minimálně stoprocentně navázal na dva své předchůdce Pavla Kühna a Lubomíra Mátla, a i on umí toho veledílo nastudovat na světové úrovni. Každopádně našel bych jen pár sborů, které by Brahmse zapívaly stejně dobře. Skvělé byly všechny sbory – meditační i jásavé –, dech beroucí však bylo provedení sedmé části Selig sind die Toten, die in dem Herrnsterben, von nun an (Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu) přimělo přede mnou sedícího mladého muže k pláči.
Jakkoliv slunečním interpretem Německého requiem je sbor, mezi planety patří vedle dirigenta a orchestru dva sólisté. Jejich životopisy hýří superlativy, nicméně sbor je drtivě zastínil.
Šestapadesátiletá sopranistka Ana Komsi měla až nepříjemně ostrá místa a baryton Christiana Senna vlál jako by se blížil pěveckému důchodu. Možná bych se s tím smířil, kdybych ovšem toto dílo tak nemiloval a neměl v hudební paměti zážitky z nahrávek a živých provedení dvojic jako třeba Röschmann–Quasthoff, Hendricks–Dam, Battle–Dam, Janowitz–Wächter, Tomowa-Sintow–Dam, Giebel–Prey, Kühmeier–Hampson, Bonney–Schmidt, Dessay–Tézier, Mathis–Brendel, Augér–Gerihsen, Lindberg-Torlind–Sönnerstedt…
