Závěrečný koncert Podzimního festivalu duchovní hudby, který se uskutečnil v jednom z nejpůsobivějších sakrálních míst Olomouce – chrámu Panny Marie Sněžné, nabídl, ostatně jako i další mnohé koncerty v rámci festivalu, nápaditou dramaturgií. Během sobotního večera 23. října se tak posluchači mohli zaposlouchat do niterné meditativní hudby Vientulais Engelis pro housle a smyčcový orchestr současného lotyšského skladatele Peterise Vaskse, jehož dílo zaznělo na českém pódiu vůbec poprvé, a to v podání houslisty Romana Patočky za doprovodu členů Filharmonie Hradec Králové v čele s dirigentem Jaromírem Michaelem Krygelem. V obdobném duchu byla pojata také mše Vincenza Belliniho – Messa di Gloria pro sóla, sbor a orchestr, která pro změnu upozornila na dvousetleté výročí od premiéry.
Byť se Meditace pro housle a smyčcový orchestr Vientulais Engelis neboli Osamělý Anděl nezdá být pro své spíše diatonické pojetí typickou skladbou druhé poloviny 20. století, o jejích podmanivých schopnostech, které vyjadřuje skrze hudbu, však takřka nelze pochybovat. Jak během trvání skladby, tak i na jejím samotném konci panovalo v mohutném chrámě absolutní ticho, které však symbolizovalo celou tuto skladbu, a to nejen mimohudebním přesahem vybízejícím k hlubokému promítání, ale také hudebním vyjádřením – především po stránce dynamické, skládající se z nejrůznějších odstínů piana, které ve výsledné podobě vytvořily něžný témbrový obraz.
Svým způsobem jednotvárnou, avšak zcela opodstatněnou, volbu dynamiky umocnila jemná hra nejen sólisty Romana Patočky, ale také všech hráčů orchestru, kteří dokázali splynout v jedno zcela kompatibilní uskupení a pomoci tak sólistovi vyniknout. Ten jednoznačně stvrdil své mezinárodní uznání a úspěchy na prestižních soutěžích skrze kvality náležící skutečnému profesionálovi. A to nejen díky absenci zdánlivě možných technických problémů při hře v rozpětí mezi nejvyššími tóny nástroje v nejtišším pianu s až lesknoucím se křišťálovým tónem, ale vůbec díky ztělesnění celé myšlenky díla, kterou sám skladatel charakterizuje slovy: „Anděl se vznáší a se slzami v očích se dívá na zpustošenou Zemi, téměř nepostřehnutelný láskyplný dotek jeho křídel přináší útěchu a uzdravení.“
O náročnosti skladby lze tedy hovořit zejména v souvislosti se samotnou interpretací, která si žádá kvůli poněkud často se opakujícím motivům důkladné promyšlení jednotlivých frází a jejich následné spojení ve smysluplný celek. Interpreti dokázali vystihnout každá přítomná napětí v hudbě, která nejdříve vygradovala s pocitem, že se až nezastavitelně přibližuje, a následně se stáhla do pozadí, přičemž si o to více vyžadovala pozornosti – to vše za nepřetržitého přelévání se tónu v tón s občasnými efektními glissandy smyčců na pozadí bez jediného poklesu soustředěnosti účinkujících. Na některých místech bylo možno vnímat také nádechy sólisty jako obohacující výrazový prostředek.
V druhé, značně rozměrnější, části programu koncertu jsme se mohli zaposlouchat do hlasů pěveckých sólistů, kteří spolu s instrumentalisty filharmonie a pěveckým sborem Ars Brunensis uvedli jednu ze mší a zároveň jedno z nemála liturgických děl Vincenza Belliniho, známého především jako jednoho z nejvýznamnějších operních tvůrců 19. století. Operní prvky se v případě tohoto skladatele značně otiskly do jeho liturgické tvorby, například v podobě nápadné melodiky nejen v pěveckých, ale rovněž orchestrálních partech Messa di Gloria, z nichž vynikají často nástroje z dřevěné dechové sekce. Zaslechnout jsme tak mohli například velmi podobnou melodii, kterou o zhruba deset let později autor zakomponoval do slavné árie Casta Diva z opery Norma.
Ihned v první části Kyrie se představil smíšený sbor Ars Brunensis, jehož jednotlivé hlasové oddíly tvořily působivý barevný celek. O barevném souznění lze hovořit také v souvislosti s jednotlivými sólisty, jejichž hlasy se tak podílely na vytvoření příjemně se poslouchajících měkkých tónů. V rámci Kyrie šlo o sopranistku Lucii Vagenknechtovou a tenoristu Jaroslava Březinu.
V následující části Gloria se ze sólistů dále představil se svým příjemným hlubokým hlasem Martin Gurbaľ (bas) a své alikvóty zde společně rozezněly taktéž obě ženské pěvkyně – Vagenknechtová se svojí příznačnou barvou hlasu s mezzosopranistkou Barborou de Nunes-Cambraia. Ovšem zvukově sólisté často pod tíhou orchestru zanikali, obsahovaly-li pak jejich party zejména nižší polohy. Nicméně se mohlo jednat o problém s konkrétními místy v chrámu, která se nacházela více vzdálena od sólistů.
V nadcházející části Laudamus te si své sólo vychutnal Jaroslav Březina, který se místy snažil o jemné piano jakožto výrazový prostředek, byť se jeho part mohl zdát poněkud náročnější než jeho kolegů. Nicméně se naopak nemusel ostýchat svůj hlas v určitých momentech více rozeznít. Domine Deus vévodil opět Martin Gurbaľ také komplikovanější, byť s grácií zvládnutou árií, i když závěrečná část již působila jako zpěvákovo maximum, celkový dojem z jeho působení to však nikterak nenarušilo.
Ve třech závěrečných částech mše Qui tollis, Qui sedes a Cum Sancto Spiritu je možné si v hudební složce díla povšimnout oněch typických prvků Belliniho hudby, jakými jsou například častá volba dechových dřevěných nástrojů, které svým témbrem obohacují výraznou melodickou linii a v neposlední řadě také umocňují harmonické postupy, kterým dali členové orchestru svojí velmi zdařilou hrou nanejvýš vyniknout. Místy byly slyšet i drobné dialogy v různých nástrojových sekcích či mezi sborem a orchestrem.
Po mnoha stránkách zdařilý závěrečný koncert udělal za 28. sezonou Podzimního festivalu duchovní hudby, jenž nabídl v rámci devíti koncertů velmi povedená hudební vystoupení v čele s řadou profesionálních muzikantů, příjemnou tečku.
