Kdybychom chtěli vypsat anketu na nejoriginálnější a nejneobvyklejší recitál všech dosavadních dvanácti ročníků Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, určitě by se do nejužšího výběru dostal Alexander Melnikov. Nejen proto, že se na pódiu Rudolfina při jeho vystoupení 5. listopadu 2024 skvělo pět nádherných klavírů (či přesněji: čtyři klavíry a jedno cembalo), ale také proto, že program jeho recitálu byl přinejmenším netuctový. Umělec uvedl sedm klavírních děl, z nichž šest neslo název „Fantazie“, poslední skladba byla pojmenovaná „Improvizace“ (což lze v daném kontextu vnímat jako synonymum slova „fantazie“). A určitě není nezajímavé, že všech šest „Fantazií“ bylo v mollových tóninách („Improvizace“ byla atonální). Názvy „fantazie“, resp. „improvizace“, dávají tušit, že se jedná o skladby se značně rozvolněnou formou. Melnikov uváděl jednotlivá díla chronologicky od baroka po 20. století a během večera se postupně přesouval od nástroje k nástroji – začal cembalem a skončil u moderního Steinwaye.
Úvodní skladbu – Chromatickou fantazii a fugu d moll, BWV 903 Johanna Sebastiana Bacha – přednesl Melnikov na svém dvoumanuálovém cembalu, jež je novodobou kopií nástroje německého stavitele cembal Michaela Mietkeho přibližně z prvního desetiletí 18. století. Jeho zvuk je příjemný a zpěvný, ale velmi subtilní, neboť tehdejší cembala nebyla určená pro velké koncertní sály. A tak se nelze divit, že se Melnikov poté, co usedl k nástroji, zahleděl přísně a dlouze do publika a nezačal hrát, dokud v sále nebylo absolutní ticho. Extrémně tichá Melnikovova hra měla kupodivu svůj půvab a bylo v ní cosi až dojemného: Bachova hudba jako by k nám přicházela z velké dálky a jako by se jen nenápadně a skromně chtěla připomenout, že je tu stále s námi.
Fantazie fis moll, Wq 67 Bachova syna Carla Philippa Emanuela reprezentuje tzv. „citový sloh“. Stojí stylově na pomezí baroka a klasicismu, ale zaslechneme v ní i pasáže, které jako by mířily daleko do budoucnosti. Melnikov hrál tuto skladbu na novodobou kopii kladívkového klavíru Antona Waltera z roku 1795. Tón tohoto nástroje je znatelně zvučnější a tvárnější než u cembala, a navíc na něm lze pracovat s dynamikou. To všechno je pro interpretaci Fantazie Carla Philippa Emanuela Bacha velice důležité. Tato skladba, zapsaná z velké části bez taktových čar, klade na interprety velké nároky nejen technické, ale hlavně výrazové. Melnikov ji hrál emotivně, nápaditě, s odvážnými rubaty, s překvapivými „přízračnými“ momenty, a blýskl se v ní svou výbornou prstovou technikou.
U Walterova kladívkového klavíru zůstal pianista i při další skladbě, známé a často hrané Mozartově Fantazii c moll, KV 475. Přednášel ji už od prvních taktů velmi intimně a citlivě, obdivuhodně pracoval s časem a s tichem a nesmírně inspirovaně využíval náladové kontrasty. Proměny nálad byly tak přesvědčivé a tak intenzivní, až jsem měl pocit, že nás Melnikov chce v této skladbě upozornit na nějaký skrytý mimohudební program.
Na Mendelssohnovu Fantazii fis moll, op. 28 (někdy také zvanou Skotská sonáta) si pianista přesedl ke třetímu nástroji: kopii vídeňského kladívkového klavíru Conrada Grafa z roku 1826. Mendelssohnova Fantazie fis moll je po formální stránce ze všech sedmi skladeb Melnikovova recitálu nejpřehlednější: je postavená na třívětém sonátovém schématu s běžným pořadím vět (rychlá – pomalá – rychlá), které se hrají attacca. První větu podal Melnikov s báječným romantickým vzletem a bezproblémovou, nečekaně stručnou druhou větu „odzpíval“ prostince a půvabně jako lidovou písničku. V závratně rychlé finální větě (s rozkošnými hravými momenty) pak opět předvedl, že má skutečně jedinečnou prstovou techniku.
Forma rozsáhlé Chopinovy Fantazie f moll, op. 49 je – na rozdíl od přehledné Fantazie Mendelssohnovy – neobyčejně komplikovaná a nabízí řadu nejrůznějších výkladů. Melnikov přednesl Chopina na originálním pařížském kladívkovém klavíru Ignaze Pleyela z roku 1848. Tento nástroj se zvukově značně blíží našim dnešním klavírům, má překvapivě široké dynamické rozpětí a nečekaně bohaté barevné spektrum. Melnikov zacházel s tímto nástrojem opravdu mistrovsky. Jeho Chopin byl nádherně rozevlátý, rozezpívaný a zněl stejně krásně jak ve zvučných pasážích s plnou nástrojovou sazbou, tak v jednoduchých zpěvných liniích (úžasný jednohlasý recitativ těsně před závěrečným Assai allegrem).
K provedení posledních dvou skladeb si pianista vybral nástroj z Rudolfina: koncertní křídlo Steinway z roku 2019. Jeho nevšední kvality předvedl nejprve ve Fantazii h moll, op. 28 Alexandra Skrjabina. Skrjabinova hudba se pod Melnikovovými prsty proměnila v okouzlující impresionistický obraz s opalizujícími barvami, které se měkce přelévaly jedna v druhou. Tato skladba se v rukou méně inspirovaných klavíristů často mění v rozbředlou kaši. Melnikov v ní ovšem dokázal při veškerém impresionistickém „rozplývání“ udržet obdivuhodně pevný a přehledný tvar.
Své vystoupení pianista uzavřel Improvizací a fugou, op. 38 Alfreda Schnittkeho. Zatímco ve Skrjabinovi se zvuk Steinwaye měkce rozplýval, ve Schnittkem byl každý jednotlivý tón dokonale zřetelný a navíc značně vyostřený. Melnikov hrál Schnittkeho Improvizaci a fugu velmi nápaditě, občas dokonce až s jakousi ironií, a vytvořil z ní svému recitálu – po všech předešlých mollových Fantaziích – svěží, lehce provokativní tečku.
Obecenstvo ocenilo Melnikovovo klavírní putování třemi staletími velkým aplausem vstoje. A pianista ještě zahrál (na Grafův kladívkový klavír) velkorysý přídavek: Schubertovu Fantazii C dur, op. 18, zvanou Wanderer-fantasie. Byla to nejrozsáhlejší skladba celého večera, navíc jako jediná v durové tónině, a Melnikov ji hrál tak lehce a s tak rozkošnou bezstarostností, až se zdálo, že v Rudolfinu právě začíná jaro.
