Letošní 29. ročník Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci připravil pro milovníky hudby 20. století skutečnou lahůdku – v kapli Božího těla v olomouckém Konviktu zazněl ve středu 5. listopadu Kvartet pro konec času (Quatuor pour la fin du Temps) francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Dílo, které patří mezi Messiaenovi nejzásadnější kompozice, zaznělo v nastudování souboru Lobkowicz trio – Jan Mráček (housle), Ivan Vokáč (violoncello), Lukáš Klánský (klavír) – které doplnil klarinetista Karel Dohnal.
Příběh o vzniku díla je dnes již téměř legendární: skladateli uvězněnému za války v pracovním táboře Stalag VIII-A v dnešním polském Zhořelci se podařilo i v nehostinných podmínkách zkomponovat pro sebe a své spoluvězně (na klavír hrál sám autor, houslí se chopil Jean le Boulaire, violoncellový part interpretoval Étienne Pasquier a klarinetu se zhostil Henri Akoka) Kvartet pro konec času, jehož premiéře naslouchali údajně nejen další vězni, ale také táboroví dozorci. Ostatně díky jednomu z nich – Carlu-Albertu Brüllovi, právníkovi, který v táboře pracoval mj. jako překladatel do francouzštiny – se Messiane dostal k papíru, tužkám i „pracovně“, kde mohl svoji kompozici dokončit. Vězeňské prostředí však jen stěží poskytovalo ideální pracovní podmínky – zkoušky probíhaly v umývárnách a stavy nástrojů nebyly také nejlepší. Ostatně třeba na violoncello se museli složit vězni sami, přičemž ve svých vzpomínkách uváděl Pasquier, že mu bylo dovoleno, aby si s dvojicí ozbrojenců zakoupil nástroj spolu se smyčcem a kalafunou přímo ve městě Zhořelci. Spoluvězni jej pak údajně s neskrývaným entusiasmem prosili, aby jim hrál doslova „celé hodiny“. I přes tyto nesnáze se 15. ledna 1941 podařilo hudebníkům dílo provést a v život tak uvést jedno z nejuhrančivějších komorních děl 20. století.
Kvartet pro konec času byl sice inspirován Zjevením sv. Jana, avšak Messiaen hledá v obraze apokalypsy spíše cestu ke smíření a věčnému pokoji než devastující zánik. Statické ostinátní plochy tu a tam přerušují náhlé dramatické výpady či taneční prvky v nepravidelném rytmu, celkové vyznění je však spíše pokorné a s určitou tesknou melancholií. Hudebnímu nastudování Lobkowicz tria a Karla Dohnala nelze vytknout prakticky nic – interpreti projevili hluboké porozumění dílu, které bylo zřejmé z jejich práce na dynamice, tempových změnách i frázování. Intelektualitu skladby, stejně jako její horečnou citovost i drásavou bezmoc dokázali vhodně akcentovat a jejich provedení bylo bez jakékoli nadsázky na pomezí hudební meditace a modlitby, což ještě umocnil vhodně zvolený prostor kaple Božího těla. Působivá byla kupříkladu výtečná a dynamicky skvěle vyvážená souhra paralelních postupů houslí a violoncella v oduševnělé větě Vocalise, pour l’Ange qui annonce la fin du temps (Zpěv pro anděla, který oznamuje konec času). Klarinetista Karel Dohnal předvedl své mistrovství v interpretačně extrémně náročné větě Abîme des oiseaux (Propast ptáků), která vyžaduje od hudebníka nezvyklou technickou přesnost a připravenost – dynamické oblouky, které sahají od nejtiššího pianissima až po ohlušující fortissimo, musí být přirozené, pozvolné a jasné, a to vše zvládnul Dohnal bez sebemenších potíží. (Tóny klarinetu byly občas dokonce tak tichounké – a přesto jasné, čisté a srozumitelné! – že přes ně byly slyšet i vibrace telefonu, který si některý z návštěvníků hanebně nevypnul navzdory tomu, že na začátku koncertu bylo upozorněno, že se koncert nahrává.) Po bezmála taneční větě Intermède (Mezihra) přišla řada na jímavý duet klavíru a violoncella ve větě Louange à l’Éternité de Jésus (Chvála věčnosti Ježíše). Violoncellista Ivan Vokáč interpretoval svůj part s tesknou vroucností a pokojnou něžností, přičemž dynamicky citlivě odstupňovaný puls klavíru Lukáše Klánského vytvářel jeho sólovému výstupu měkký harmonický polštář. Závěrečný duet houslí a klavíru ve větě Louange à l’Immortalité de Jésus (Chvála Ježíšově nesmrtelnosti) je svého druhu pokračováním právě tohoto duetu violoncella a klavíru. A stejná slova chvály lze bez uzardění vztáhnout i na dechberoucí výkon houslisty Jana Mráčka – citlivý, něžný a s výtečným frázováním i vybroušeným citem pro jemné dynamické oblouky a melodické pnutí. Skutečně jedinou – a to opravdu až ošklivě hnidopišskou – výtkou by snad mohlo být jen výraznější chvění smyčce u posledních a dlouze držených tónů v sólových výstupech violoncella a houslí. Ale věřím, že něco takového opravdu nemohlo jakkoliv pošramotit posluchačům jejich hudební zážitek.
Je třeba zdůraznit, že středeční koncert se těšil opravdu nečekané účasti, a přestože byly rychle před vypuknutím večera ještě přidány další židle, i tak museli někteří z posluchačů stát. Přiznávám, že mi tak velká návštěvnost u díla skladatele 20. století udělala velkou radost. Je vidět, že i „soudobá“ hudba má na Podzimním festivalu duchovní hudby své pevné místo a věřím, že i nadále bude takto vyhledávaným segmentem festivalové dramaturgie.
