Zatímco zahajovací část festivalu Věčná naděje: Gustav Mahler a terezínští skladatelé proběhla v Praze, její neméně důležitá a z hlediska tématu snad i závažnější část se odehrává ve městě Terezín. Kromě samotných koncertů, které vesměs probíhají v prostorách Magdeburských kasáren nebo Kulturního domu, jsou součástí festivalu také přednášky týkající se převážně kulturního života terezínského ghetta. International Youth Encounters in Terezín – jak jsou tato setkání pořádaná Institutem terezínských skladatelů pojmenována – slouží jako platforma pro muzikology a historiky zabývající se terezínskými skladateli případně terezínskou kulturou vůbec k prezentování nejnovějších objevů a postřehů. Mezi pozvanými figuruje například klavírista a badatel Jascha Nemtsov, který v rámci přenášek promluvil o poválečné integraci terezínských skladatelůdo kulturního života Evropy, muzikolog Albrecht Dümling, jenž seznámil posluchače s historií objevování ztraceného díla skladatele Viktora Ullmanna, či Michaela Vidláková, jedna z přeživších holokaustu. V průběhu těchto přednášek probíhají také menší studijně zaměřené koncerty. Zazněly takto písně Pavla Haase, Gustava Mahlera a dalších v provedení Barbory Poláškové a Kristiny Brachtlové, nebo Jiřího Miroslava Procházky. Neméně poutavou byla rovněž Klavírní sonáta č. 2 Viktora Ullmanna v interpretaci Jiřího Hrubého.
Hlavním bodem programu jsou všakvečerní koncerty, které opustily ryze klavírní sazbu a rozšířily dramaturgii festivalu o smyčcová tria a kvarteta. Wihan Quartet představil Smyčcové trio skladatele Gideona Kleina, Smyčcový kvartet č. 3 Viktora Ullmanna, cyklus Pět skladeb pro kvarteto Ervina Schulhoffa a jako závěrečnou tečku zvolil Smyčcový kvartet č. 11 Antonína Dvořáka. Jednalo se bezesporu o dramaturgicky vděčný koncert, neboť navzdory všeobecnému uznání nebývají díla terezínských autorů příliš uváděna. Kleinovo rozšafné, bodré a rytmicky pestré Smyčcové trio zahájilo večer. Skladba balancuje mezi novým hudebním jazykem a srozumitelností, přitom však nesklouzává k primitivismu a banálnosti. Hudba přímo hýří nepravidelnými metry, ostinátními plochami, folkloristickými prvky a modalitou. Jejím nejpřednějším atributem je nicméně jakási až povznášející dobromyslnost. Je k nevíře, že i když se v dílech terezínských skladatelů objevují temná témata plná disonantních souzvuků, smutku, zloby a tragiky, nezřídka jsou tatáž díla plná radosti, dobromyslnosti a komiky. Gideon Klein napsal své Smyčcové trio několik dní před osudným odjezdem do Osvětimi roku 1944, v době, kdy obyvatelé města věděli, že jedou na jistou smrt. A přesto se Kleinovo trio podobá spíše dětským obrázkům města, na kterých je Terezín místo šťastné a zalité sluncem.
Také Ullmannův Smyčcový kvartet č. 3 je navzdory zřetelnému a bezmála šostakovičovsky cynickému humoru dílem neosobním a příliš nereflektujícím těžkosti terezínského života. Ullmannova hudba je plná nápadů, často nesouhlasných ploch a rázných a náhlých extrémů. Hudebníkům z tělesa Wilhan Quartet se podařilo dosáhnout oné zvláštní naléhavosti tolik přítomné v Ullmannově díle. Skladatel dílo složil jako poklonu Schönbergově dvanáctitónové technice, celá skladba je však mnohem komplexnější – impresionismus, avantgardní prvky, tradiční tonální struktury – to vše má ve smyčcovém kvartetu Viktora Ullmanna své nezastupitelné místo.
Humor a satira hrály důležitou roli také v cyklu Pět skladeb pro kvarteto od Ervina Schulhoffa. Autor si zvolil pět tanců, jejichž základní kompoziční prvky obalil novým a nezvyklým hudebním jazykem. Úvodní, temně expresionistická, a přitom veskrze humorná a kulhající stylizace vídeňského valčíku dokázala vyvolat v publiku nejeden úsměv či uchechtnutí. Naopak židovskou hudbou ovlivněné tango nabídlo nové a zcela netradiční, přesto působivé hudební rozměry. Hudebníci přitom bedlivě dbali na to, aby zamýšlený taneční charakter co nejvíce zvýraznili a podtrhli. Závěrečný Smyčcový kvartet č. 11 Antonína Dvořáka představoval vhodné uklidnění večera.
První večerní koncert festivalu Věčná naděje v Terezíně nabídl zajímavý program, který nejenže dokázal kvalitu terezínských autorů, ale vnáší i tolik potřebný kulturní život do tohoto jinak ztichlého místa. Bude-li festival pokračovat tímto směrem i nadále, je možné, že se podaří nejen rozšířit povědomí o terezínských skladatelích, ale snad ponese také poselství o lidech, kteří se v nouzi a beznaději nezapomněli smát a radovat. V tomto světle blednou všechna každodenní selhání a strasti.
