Zahajovací koncert festivalu Hudební fórum Hradec Králové byl ve znamení severské hudby, přinejmenším tedy podle jmen autorů skladeb zařazených na program. Zde ve středu Evropy nám možná tak úplně nedochází, že energetické zdroje hybné síly nové (vážné/klasické) hudby se přesunuly právě na sever, je to proces velmi pozvolný, trvá několik desetiletí, nicméně tradičně osvícená festivalová dramaturgie (konkrétně Marek Hrubecký) drží prst na tepu doby a k českým premiérám vybírá skladby prověřené především na americké hudební scéně, kde se tvorba severoevropských skladatelů těší značné pozornosti a respektu.
Dvě ze tří uvedených skladeb vznikly na objednávku Newyorské filharmonie. Z nich zejména Metakosmos Anny Thorvaldsdóttir představuje vítané rozšíření obzorů poznání. Pokud je mi známo, živě dosud u nás hudba této islandské skladatelky nezazněla, zaznamenala jsem pouze veskrze pozitivní recenzi CD s její komorní tvorbou (Vítězslav Mikeš v HARMONII 2/2019). Koncertní realita je rozhodně komplexnějším zážitkem nežli poslech z konzervy, zejména u toho typu hudby, který je – patrně – Anniným osobitým stylem: hutné, neuspěchané, zvukově soudržné, nesené na vlně dechu nebo plynutí něčeho, co nás přesahuje, s občasnými doteky krásna, které vám v okamžiku, kdy se projeví, vhání slzy do očí, protože vzápětí zase mizí a že zmizí, víte už v té chvíli, kdy ho sluchem zachytíte. Při koncertním provedení nabývají všechny výrazové finesy zpřítomněné koncentrací hudebníků na pódiu intenzity posílené o pozornost posluchačů v auditoriu, poněvadž jde o hudbu napínavou, která nepřipouští nudu nebo vyvanutí smyslů. Během nedlouhé plochy skladby – cca čtrnáct minut – se vystřídá nebo často i překrývá zvuková tříšť, existenciální konstanta (hluboký tón), dlouhá zastavení v pianissimu, rytmický vzruch, tlumené exploze či čistě noisové imprese. Jímavá, píseň připomínající melodie přichází poprvé zhruba uprostřed, zdánlivě nečekaně, ke svému návratu už ale potřebuje dokonalé zklidnění a z vůle autorky touto „písní“ skladba i končí, což vnímám jako Annino svědectví víry v pozitivní síly kosmu.
Rozhodující podíl na vyznění díla měla Filharmonie Hradec Králové, s níž skladby pro zahajovací koncert festivalu nastudoval Marko Ivanović. Orchestr patří u nás k nejlepším tělesům na interpretaci nové hudby a Marka Ivanoviče předurčuje ke kladnému a poučenému vztahu k soudobé hudbě jeho skladatelská identita. Stejnou měrou skladatelem a dirigentem je také Esa-Pekka Salonen, jehož Klavírní koncert první festivalový večer uzavřel. Dílo psané na objednávku Newyorské filharmonie (při níž je Salonen v současné době rezidenčním skladatelem) je – na rozdíl od Annina Metakosmu – skladbou na efekt, s virtuózním sólovým partem (psáno pro Yefima Bronfmana), exponovanou žesťovou sekcí a řadou apartních zvukových, ale i strukturálních vychytávek: například v první větě se z orchestru vyděluje do dua se sólistou viola, druhá věta začíná sólovou kadencí, ve třetí větě má klavír část, v níž koncertantní forma uhýbá k sólové komorní (quasi sonátě či etudě). Svému poslání skvěle dostál Miroslav Beinhauer, i on veden oddaností nové hudbě – jak ostatně na stejném festivalu doložil už před dvěma roky ztvárněním sólového partu v Klavírním koncertu Magnuse Lindberga.
Koncerty Hudebního fóra Hradec Králové jsou vždy doplněny světelným designem (Jaromír Vlček), po mnoha letech ustáleným po podoby, v níž hudbu nenarušuje, naopak ji decentně provází. Stálým spolupracovníkem festivalu je choreograf Adam Halaš, který provedení vybraných děl rozšiřuje o pohybový rozměr. Pro zahajovací večer vytvořil choreografický kontrapunkt ke skladbě Benta Sorensena Ostrov ve městě, jejíž pojetí trojkoncertu, v němž je trio housle, violoncello a klavír (Eben Trio) převážně v dialogovém vztahu s orchestrem, využil k transformaci do tanečního příběhu ztvárněného Eliškou Vavříkovou a Ivou Vejražkovou Holubovou.
Hudební fórum Hradec Králové se letos koná patnáctým rokem, na festival současné hudby úctyhodná výdrž. Prostý seznam děl, která za tu dobu festival nabídl posluchačům, bere dech, podstatnější však je, že jsou to z větší části skladby, které se stále drží na orchestrálním repertoáru na mezinárodní hudební scéně. Svou přízeň festivalu bohužel stáhl Český rozhlas, který dosud téměř všechny jeho koncerty zprostředkovával formou přímých přenosů auditoriu přesahujícímu sál hradecké filharmonie, takže tvorbu současných světových autorů v nastudování tuzemských interpretů mohli zájemci o novou hudbu slyšet v čase konání festivalu včetně jeho neopakovatelné atmosféry. Nezbývá než doufat, že je to stav jen dočasný, a že si festival svou jedinečnou identitu – třeba prolnutou do sociálních sítí? – podrží i nadále.
