Šedesátý ročník Smetanovy Litomyšle ozdobil mexický tenorista Javier Camarena, pěvec, jemuž v současnosti tleskají lidé ve světových divadlech, včetně toho nejslavnějšího v New Yorku. Festival dosáhl dvojího prestižního okamžiku: dostal do programu skutečnou prvořadou hvězdu – a navíc takovou, kterou publikum v České republice ještě živě neslyšelo.
„Ano, opravdu jsem ten chlapík, co je napsaný v programu. Jen ta fotka, kterou tam máte, je z doby, kdy jsem byl mladší,“ prohlásil se smíchem sólista z pódia, než začal zpívat. Ještě předtím se pokusil o český vstupní pozdrav, ale vyšlo mu z toho „Dobrou noc“, čímž v osm večer trochu předběhl hodiny… Publikum si pěvec umí získat – nejen takto slovně, ale i celkově sympatickým vystupováním a velmi přirozeným neokázalým zpíváním.
Camarenovou nejvlastnější doménou je italské belcanto první poloviny 19. století. Z něj ovšem zazněla vlastně jen jedna árie – Tebaldovo E serbatoa questo acciaro z Belliniho opery I Capuleti e i Montecchi. Tenorista měl hosta, partnerku – mexickou sopranistku Leticii de Altamirano – a s ní zazpíval také duet z Belliniho Náměsíčné. Pak jsme od něj už slyšeli Verdiho, operetu, zarzuelu a písně. I s přídavky šest sólových čísel a čtyři duety. Jeho hlas není tak světlý a lehoučký (a asi ani tak mimořádně pohyblivý) jako Flórezův, ale není to ani hlas z největších, není tak nosný jako u univerzálnějších pěvců. Je to hlas velmi lyrický, opravdu příjemný. Přirovnání zrovna k Pavarottimu, které snad kdesi v zahraničním tisku zaznělo, je ale zbytečné, spíše úsměvné.
Ve výškách je nicméně Camarenův hlas krásný a i když je u horní hranice svého objemu, nezní přepínaně. Alfréd z Traviaty a Vévoda z Rigoletta jsou pro něj pěkné role – a není třeba hned srovnávat s největšími a nejznámějšími hlasy, které mají širší repertoárový záběr a tedy i rezervy. Srovnávat však už je třeba v případě árie Su-Čonga z Lehárovy Země úsměvů – a tady Camarena nevyšel nejlépe. Kdo ho má rád, tak si ho rád určitě poslechne i v operetě, ale jinak je na tento úkol potřebný přece jen ještě větší a ještě jinak barevnější hlas. Totéž ostatně platí o vypjaté, téměř veristické árii ze Sorozábalovy zarzuely Šenkýřka z přístavu.
Sopranistka Leticia de Altamirano má hlas milý, čistý, lyricky lehoučký, ale vysloveně nevelký. Jako Norina nebo Julie ve scénách z Donizettiho a Gounodových oper potěšila, ale neoslnila, v duetech byla příjemnou partnerkou, na rozmarný kuplet Adély ze Straussova Netopýra však interpretačně neměla: pro ideální výsledek ani dostatek nadhledu a šarmu, ani dost hlasu. Nebyla v té chvíli víc než jen snažící se subreta.
Leoš Svárovský vedl orchestr PKF – Prague Philharmonia po celý večer přesně, znalecky, názorně a často velkými gesty. A nezapomíná svými pověstnými rozmáchlými tečkami ani na publikum. Doprovod pěvců se – i se všemi očekávanými tempovými změnami a zdůrazněnými závěry ve všech číslech – díky profesionalitě všech zúčastněných skvěle zdařil a také v samostatných předehrách a intermezzech měla interpretace dostatek ambicí i lesku. Posluchačsky mimořádně vděčný večer.
A už jen pro úplnost a pro historii: na koncertě na zámeckém nádvoří zazněly tři přídavky. Nejprve v podání sopranistky píseň Júrame, kterou napsala María Grever. Potom zazpíval Camarena slavnou Granadu, kterou napsal Augustín Lara a kterou v tomto případě trochu jinak, než jsme zvyklí slýchat, aranžoval Dimitri Dudim. Na úplný závěr pak zazněla jako duet píseň Dime que sí, jejímž autorem je Alfonso Esparza Oteo.
A Camarena? Při přídavcích posunul dosavadní, u nás obvyklou laťku zase dál. Nenuceně ukázal na venkovní kapsičku fraku, z níž čočkou fotoaparátu vykukoval chytrý telefon, a poznamenal: vysílám živě.
