Na závěrečném koncertu abonentní řady C4 (Dvořákova síň Rudolfina, 11. 4. 2019) nabídla Česká filharmonie s dirigentem Tomášem Netopilem svým posluchačům krásný „vídeňský“ program. Zahájila ho dvěma čísly z baletní hudby Mozartovy opery Idomeneo: Chaconnou a Pas Seul (de Mr Le Grand).
Efektní, bohatě obsazené úvodní tutti Chaconny s trubkami a tympány vyznělo v plném lesku a hudba, která následovala, pod rukama filharmoniků doslova zářila. Magnetem večera byl Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur, op. 58, nejpoetičtější ze skladatelových pěti klavírních koncertů. Jako sólista se v něm představil výtečný ruský pianista Nikolaj Luganskij. Už od prvních taktů sólového úvodu bylo zjevné, že Luganskij má dílo dokonale zažité. Hrál Beethovena s očividným nadhledem a sympatickou sebejistotou, barevně bohatě nuancovaným tónem, technicky suverénně, s bezpečně vystavěnými frázemi a s pozoruhodně plasticky modelovanou dynamikou. V tomto koncertu bývá pro mnohé sólisty náročné udržet „rovnováhu“ mezi poetičností a virtuozitou. Luganskij ovšem dokázal poměr těchto dvou protichůdných složek namixovat s takovou samozřejmostí a přesvědčivostí, jako by na světě nebylo nic snazšího. Nemenší obdiv si zasloužil i orchestr – hrál velmi barvitě a inspirovaně, ale přitom po celou skladbu respektoval sólistu a nikdy se nesnažil prosadit se na jeho úkor.
Po přestávce zazněla Haydnova „londýnská“ Symfonie č. 104 D dur Hob I/104. Tutti fanfáry adagiového úvodu první věty byly krásně konkrétně vyostřené tympánovými údery. Následující provzdušněné Allegro zaujalo pikantními dynamickými kontrasty. Ve střední části jarně rozezpívané a jakoby nadýchnuté volné věty předvedla své mimořádné kvality sekce dřev. Rustikálně pojatý menuet vyzněl velice tanečně, přičemž v triu dopřál skladatel dřevům možnost málem až sólového vystoupení. V hlavním tématu finální věty se Haydn nepochybně inspiroval lidovou hudbou. Filharmonikové hráli tuto větu s nakažlivou vervou a její závěr byl skutečně strhující. Tomáš Netopil dirigoval po celý večer s viditelným potěšením, které bylo možné tušit nejen z jeho gest, ale i z výrazu obličeje. V jeho vystupování se zvláštním způsobem pojila přirozená a neokázalá pohybová elegance (jdoucí snad až do konečků prstů) s uměleckou přesvědčivostí a upřímností, což jsou vlastnosti, které dokázali plně ocenit jak orchestrální hráči, tak i posluchači.
