Kdo se chtěl ve dnech 5. – 11. 7. nechat omámit přílivem kytarového zvuku, jdoucího napříč kulturami, nemusel cestovat po kontinentech, stačil výlet do jihomoravského malebného městečka s neméně poetickým názvem. 23. ročník festivalu, jenž si vydobyl v kytarovém světě své nezpochybnitelné místo, se nesl opět v plodné, přátelské a komunikativní atmosféře. Úvodní Duo Mellis zaujalo především pikantním provedením baletních scén Manuela de Fally. Čerstvý sedmdesátník a držitel ceny Ministerstva kultury Milan Zelenka byl v mimořádné formě (Bachova Chaconna , Paganiniho Andantino variato, Albenizova Granada… ). Z odpoledních koncertů nejvíce zaujala Petra Poláčková technickou jistotou a introvertností. Koncert Stefana Palamidessi měl skvělou dramaturgii a vyústil takřka dokonalým provedením Five Bagatelles Wiliama Waltona. Zřejmě technicky nejdokonalejší hru na festivalu předvedl Adriana Del Sal . Neméně zaujal Marco Socías , který do Mikulova doslova „vtrhnul“ osobitě pojatým španělským repertoárem a neobyčejně vitální a u nás zřídka vídanou výukou. Nedílnou součástí festivalu jsou kursy. Hodiny Petra Saidla mě zaujaly. Má radikálně odlišný styl výuky, který jako by do pozitivně asertivní festivalové komunikace nepatřil. Mimochodem nejčastějšími slovy jsou tu po celý týden well a experience – zejména to druhé začínám nenávidět. Saidl je naopak strohý, věcný, zajímají ho jen chyby, nechválí. Je stylovým pedantem. Sečteno – podnětů je za týden více, než se do jedné hlavy vejde. Kombinace prostředí, v jádru dobré „party“ ale tak nějak způsobuje, že člověk ani po pěti dnech nabitých hudbou neodchází uondán.
