V neděli šestého prosince jsem navštívil tři hodně odlišné koncerty. Dva pořádala v Sukově síni Rudolfina Česká filharmonie, třetí ve Smetanově síni Obecního domu agentura Nachtigall Artists.
Adventní odpoledne jsem strávil ve společnosti tria Nakara, jehož členy jsou kytarista Miroslav Nosek, violoncellista (a člen orchestru České filharmonie) Jan Keller a Tomáš Reindl, hráč na tabla, různé perkuse a exoticky znějící dechové nástroje. Formace vznikla na podzim roku 2014 a snaží se o fúzi jazzu, world music, podepřenou jistotami evropské klasické hudby. To vše se v hodinovém toku hudby, přerušovaném ne příliš srozumitelným průvodním slovem tablisty, projevilo. Náladové skladby byly zajímavé (inspirace Latinské Ameriky, Jihovýchodní Asie apod.), občas dokonce objevné, jindy až jednotvárné, což jsem si vysvětlil obecnou tvůrčí filozofií komponujících členů souboru a omezenými možnostmi tabla. Uplatnit se v ostře konkurenčním prostředí tzv. world music nebude snadné, ale kvalitní nástrojové dovednosti a jasné vize snad soubor nakonec přivedou na výsluní.
Podvečerní koncert v designem i akusticky dobře revitalizované Sukově síni patřil Českému filharmonickému kvartetu. Je to soubor, který má bohužel determinanty: trpí fluktuací a pro členy je to vedlejší profesionální činnost. Přesto zvláště v poslední době vykazuje velmi dobré výsledky. Zdravotně indisponovaného primária Štěpána Pražáka pohotově nahradil Leoš Čepický, jenž vede Wihanovo kvarteto. Bylo to neobyčejně šťastné řešení! Byl tahounem celého programu, dokonce tak silným, že mu občas jeho kolegové (Viktor Mazáček – sekund, Jiří Poslední – viola, Jakub Dvořák – violoncello) stěží stačili.
Prvním číslem programu byl Janáček – úprava dvou částí z cyklu Po zarostlém chodníčku: Naše večery a Lístek odvanutý. Večery byly hezky poklidné, Lístek mohli více oživit. Velmi dobře hrál sekundista Viktor Mazáček, horší to bylo s violistou a cellistou, jejichž tón byl málo barevný, lahodný a tvárný, občas spíše dutý. Totéž jsem slyšel v podstatě ve všech částech Mozartova Kvartetu C dur, „Disonantního“, K 465, a částečně i v Beethovenově Kvartetu c moll, č. 4, op. 18, i když ten dopadl nejlépe (skvělá třetí věta). Jestliže hra stálých členů byla někdy zbytečně opatrná (příkladem za všechny budiž Menuet z Mozarta), housle Leoše Čepického zářily pěkným tónem a technickou jistotou. Pro filharmonické členy Českého filharmonického kvarteta jsou koncerty dobrou motivací k vlastní práci a odstraňovaní potenciální orchestrální rutiny, pro posluchače vítaný doplněk k plně profesionálním kvartetním formacím, které jsou sice na vyšší úrovni, ale nemohou se věnovat všemu. Právě propagace málo hraného repertoáru by měla být jedním z cílů existence takovéhoto souboru.
Cecilia Bartoli – Rolando Villazón. Hvězdné spojení na mediální úrovni někdejšího páru snů Angela Gheorghiu – Roberto Alagna. Není divu, že Smetanova síň byla vyprodaná, publikum patřičně nabuzené a mediálně připravené na dvě „superstar“. Na programu byla hudba Mozarta, Rossiniho, Donizettiho a Belliniho, kombinace osvědčených hitů a málo známého. Ono málo známé naštěstí nebylo symbolickou Popelkou, i když i na tu došlo. Nejdřív ale pár vět k instrumentální linii večera. Pěvci přivezli do Prahy i „svůj“ Orchestra La Scintilla. Stojící energická houslistka Ada Pesch jej má tak dobře „secvičený“, že jsem měl pocit, že hraje sám. Bylo to „švýcarsky“ přesné, technicky téměř bezchybné a tónově velmi dobré. Vyjevil se však problém orchestrů, které kombinují moderní smyčce, struníky apod. s replikami dobového dechového instrumentária apod. Prostě se může občas stát, že něco neladí nebo selže, což se párkrát stalo i tento večer. Ouvertury z oper Così fan tutte (Mozart), Popelka, Hedvábný žebřík (Rossini) byly skvěle zahrané. V kompozičně eklektickém, melodicky příjemném Hobojovém koncertu Es dur Vincenza Belliniho se představil na dobovou repliku Pier Luigi Fabretti. Bylo to pěkné, ale nutně jsem si vzpomněl na virtuozitu a tónovou lahodnost hry našich nejlepších hobojistů…
U pěvců tímto projektem zdá se vrcholí splynutí (uměleckých) duší a možná i krevních skupin… Rozuměli si dokonale jak v komediální (výstup Nemorina a Adiny Una parola, o Adina – Chiedi all´aura lusinghiera z Donizettiho Nápoje lásky), tak dramatické rovině (Rossiniho Otello: Eccomi giunto inosservato – Non arrestare il colpo – Notte per me funesta z 3. dějství). Oba duety byly dominantami večera, vrcholem však byla árie Desdemony z Otella Assisa a´ piè d´un salice – Deh calma, o Ciel, nel sonno. Při mezza voce paní Bartoli mě mrazilo a lidé se báli dýchat – dlouho na to budu vzpomínat! Jinak expresivita jejího hlasu ji v nejvypjatějších místech žene na hranu tremola, což by mohl být za čas problém. Doufám však, že si je paní Bartoli tohoto rizika vědoma a že její pověstná technika ji nikdy nepřivede mezi pěveckou Skyllu a Charybdu. Dalšími sóly mezzosopranistky byla Mozartova koncertní árie Chi sà, chi sà, qual sia, kterou jsem slyšel už v hlasově zajímavějším podání, a znamenitě zazpívaná, virtuózní árie Rossiniho Popelky (Angeliny) Nacqui all´affanno – Non più města.
Villazón chtěl ukázat, že umí jak Mozarta, tak italské bel canto 1. poloviny 19. století. S Mozartem jeho otevřený italsko-latinoamerický hlas nesouzní (árie Si mostra la sorte, K 209), v Nemorinově notoricky známé árii Una furtiva lagrima z Donizettiho Nápoje lásky pak překonával ve vedení melodie hodně slyšitelné technické problémy. (Že by zpíval v indispozici?) Jeho Nemorino vypadá dobře, ale je jinde než nejkrásnější hlasy minulého století, počínaje Giglim a konče Pavarottim. Velmi pěkně však provedl Belliniho canzonu Torna, vezzosa Fillide. Mimochodem na Pavarottiho a nezapomenutelné koncerty „Tří tenorů“ jsem si vzpomněl v přídavcích, kdy společně zapěli upravené canzony Non ti scordar di me, La Danza a na úplný závěr valčíkovou tečku. Z koncertu jsem odcházel s pocitem, že jsem slyšel program, jenž z dramaturgické konformity vybočil jen Otellem, výborný orchestr, charismatickou mezzosopranistku a tenoristu s mimořádně barevným hlasem, občas chytře překonávajícího technické problémy (hlasové vlny, „transpozice“ koncových výšek…). Minusem rozhodně byl rámec večera. „Plesová“ akustika sálů Obecního domu je pro takovéto hlasy a orchestr tohoto typu nevhodná. Pro Cecilii Bartoli je v Praze ideální jen jediná budova – Rudolfinum!
