Houslista Milan Al-Ashhab s klavíristou Adamem Skoumalem vytvořili spolu s pořadatelkou koncertního cyklu Pražské múzy mezzosopranistkou Evou Garajovou nádherný a náročný večer pro přeplněný prostor kostela sv. Vavřince. Múza Thalia, která byla vybrána za patronku večera, nabídla posluchačům v nevelkém, ale půvabném a historií dýchajícím prostoru gotického kostela mimořádně kvalitní repertoár, který oba hudebníci nastudovali zčásti i pro nokturnový koncert letošního Pražského jara.
Spolu s Evou Garajovou zahájili vokální skladbou Antonia Caldary (1670-1736) s názvem Vaghe luci. Významný italský mistr benátské školy napsal dramatickou a cituplnou hudbu, v níž Eva Garajová vynikla svým výrazným temným hlasem s úchvatným houslovým doprovodem i sólovými vstupy Milana Al-Ashhaba a vyváženým detailně vypracovaným klavírním doprovodem Adama Skoumala. Další skladba Giuseppe Aldovrandiniho (1671-1708) Di stella infesta pařila opět triu protagonistů a přinesla zcela odlišnou, veselou a rytmickou polohu, v níž se jak pěvkyně, tak houslista svěže uplatnili ve vyšší poloze a klavír báječně plnil úlohu bassa continua.
Následovala impresionistická Sonáta pro housle a klavír Claude Debussyho v suverénním a stylově čistém provedení: Housle byly něžné až do nejjemnějšího pianissima, ve výškách učarovaly, ale dokázaly být také expresivně syté. Dynamika, rytmika a výraz výborně propojovaly housle s klavírem. Třetí větu započal bouřlivý a rozevlátý úvod, který přecházel do výmluvného dialogu obou nástrojů s působivými melodickými úryvky a v závěru houslista potvrdil svým sytým až drásavým tónem, který přecházel v glissandech k vrcholu, že je právem ceněn jeho mimořádný talent.
Významný člen tzv. vídeňské houslové školy Heinrich Wilhelm Ernst (1812-1865) byl zastoupen skladbou Poslední růže léta pro sólové housle. Dle mého názoru byla právě tato skladba vrcholem večera, protože svou náročností umožnila Milanu Al-Ashhabovi rozvinout širokou škálu interpretačního umění, za něž byl mnohokrát oceněn – na sklonku loňského roku vítězstvím v prestižní soutěži Fritze Kreislera ve Vídni a naposledy Classic Prague Award s titulem Talent roku. Ernstovu skladbu provedl naprosto precizně už ve smělém úvodu, přecházejícím do jímavé melodie, avšak i v syrovém tónu si udržel jasnou bohatost výrazu. Variace dávaly možnost rozvinout mnoho nástrojových technik, kterých houslista náležitě a s plnou jistotou využil.
Al-Ashhabův dlouholetý spolupracovník Adam Skoumal (1969) je nejen výborným sólovým a komorním klavíristou, ale současně také uznávaným skladatelem. Jeho skladba pro housle a klavír Djinnia uzavřela první část večera. Dílo, které zaznělo prvně s vynikajícím Shlomo Mintzem na festivalu v Dubrovníku v roce 2008, provedli oba hudebníci s úžasným nasazením. Klavíru s impresionistickou strukturou patřil úvod, od spodních tónů s ostrými vstupy houslí přešly oba nástroje do zahloubané až zadumané polohy ústící do jemnější a melodičtější polohy. Závěr ovšem patřil vášni a rozervanosti, která v houslích evokovala výkřiky. Báječná souhra korunovala náročnou skladbu plnou výpovědí a emocí.
Po přestávce patří v cyklu Pražských múz vždy prostor hostu, který navazuje na téma zvolené múzy toho večera. O Thalii hovořila herečka Valérie Zawadská a s nekonvenčností sobě vlastní představila svůj divadelní i dabingový život s vtipem a nadsázkou, aby uzavřela svůj monolog textem básníka Jana Skácela.
Na mluvené slovo navázala Sonáta pro housle a klavír č. 2 G dur Maurice Ravela, jejíž 1. větu uvedly až dojemně zpěvné housle se širokou výrazovou škálou. 2. kontrastní větě patřil bluesový rytmus s drásavými tóny houslí, které ovšem představily technické možnosti, jimiž Milan Al-Ashhab bezproblémově proplouval. 3. věta Perpetuum mobile vrcholila ve fortissimu v oživeném a stále zrychlujícím tempu až k ostrému finále.
Následoval romantický Král duchů (Der Erlkönig) Franze Schuberta v úpravě H. W. Ernsta. I tato jednovětá sólová skladba pro housle zněla v rukou Al-Ashhaba působivě a suverénně. Z proslulých houslových děl Ernsta Blocha (1880-1958) vybrali hudebníci skladbu Nigun ze suity Baal Shem. Rozevlátá exotická melodie, zprvu něžná, nabírala orientální rytmy a melodie, aby v závěru přešla do sotva slyšitelných tónů plných něhy.
Poslední skladba celého večera patřila Michalu Müllerovi (1956) s pětivětou suitou Barokní reflexe. V 1. a 2. větě uvádějí housle s klavírem krátké vstupy melodických linek připomínajících barokní tektoniku pouze náznakem. 3. větu zahajuje Eva Garajová s podkresem obou nástrojů a dominuje především ve výškách. 4. věta naopak dává více prostoru nástrojům a v hlasových útržcích a výkřicích zaznívá citelný smutek. 5. větu uvádí pěvkyně zvukem kastanět, housle odpovídají pizzicatem a klavír krátkými akordy. Smířlivá souhra odkazuje opět na barokní texturu, v náznaku stoupající dynamiky nástrojů přechází k současné technice, k níž se přidá hlas zprvu nenápadně, aby ve společném závěru všichni protagonisté excelovali.
