29. května 2019 se v Rudolfinu konal pražskojarní koncert vítěze Kreislerovy soutěže 2018 ve Vídni Milana Al-Ashhaba. Jeho jméno není dosud na veřejnosti známo tak, jak by si – vzhledem k ocenění z posledních let – zasluhoval. V roce 2014 se umístil ze 120 účastníků konkurzu „Zahrej si s Českou filharmonií“ na druhém místě, a brilantním i hlubokým provedením 3. a 4. části z 1. koncertu D. Šostakoviče za spolupráce ČF a Jiřího Bělohlávka prokázal jak svou mimořádně vysokou úroveň technickou, tak plné pochopení tísnivého ovzduší Šostakovičova světa. O dva roky později (2016) absolvoval HAMU s Akademickými komorními sólisty Koncertem č. 2 Bély Bartóka, za jehož emocionálně vypjaté a technicky bezchybné provedení si vysloužil obdiv jak svých spoluhráčů, tak i pět opon od nadšeného publika. Bylo vidět, že Bartókův svět je mu niterně vlastní a díky své závratné technice nemusel učinit nejmenší ústupek Bartókovým hudebním nárokům.
V roce 2018 vyhrál z osmdesáti účastníků z celého světa v soutěži New York Concert Artists and Associates první a jedinou cenu, jíž byly recitál v komorním sále Berlínské filharmonie, koncert v Merkin Hall v rámci Classical Bridge Festival a recitál v Carnegie Hall. Byla to odměna doslova draze zaplacená, protože čtyři finalisté si museli všechny náklady své účasti na koncertě v New Yorku hradit sami. K takovému vítězství by pouhá virtuozita nestačila, bylo nutno prokázat muzikantskou kvalitu i v „povinných jízdách“ hudebně závažných skladeb. O čtyři měsíce později, v říjnu, si své vítězství zopakoval na soutěži F. Kreislera ve Vídni. Ačkoli neměl v porotě žádného „ochránce“ a 4 roky předtím zvítězil Čech Jan Mráček, dokázal i další Čech, Milan Al-Ashhab, přesvědčit porotu o svém hlubokém porozumění vídeňské kultuře. 1. cena znamená mimo jiné vystoupení s Vídeňskou filharmonií.
S těmito triumfy se chystal na svůj pražskojarní debut. Zvoleným programem připomněl festivalovému publiku, co kdysi znamenal pojem virtuóz – titul, jímž byli nazýváni Pablo de Sarasate, Jan Kubelík, Fritz Kreisler, Jasha Heifetz, Nathan Milstein a mnozí další. V současné době nemá převážná část létajících světových hvězd na náročnou údržbu vrcholových „prskavek“ čas, raději volí skladby sice technicky také obtížné, ale ne v té míře, jako je na koncertě shromáždil Ashhab. Vstupní Milsteinova Paganiniana pro sólové housle je parodií na paganinské idiomy jak z capricií, tak z prvního koncertu. U nás ji premiéroval před cca 50 léty proslulý vtipálek Gidon Kremer. Základ tvoří nejznámější 24. caprice, pak vystřídá Milstein ještě ukázky z několika capricií dalších, ale v převlecích: dur změní v moll, promění tematické základy a vlídně se pošklebuje Paganiniho původně seriózním záměrům. Podtrhnout tyto poťouchlosti si může dovolit jen ten, kdo je si jist, že z piruety na laně bez záchranné sítě nespadne.
Následoval Nigun Ernesta Blocha. Překlad názvu je sice „melodie“, ale v Blochově pojetí vyznívá jako modlitba za odvrácení utrpení, jemuž je po staletí vystavován vyvolený národ. Skladba vznikla dlouho před hrůzami 2. světové války, přesto pramení z hloubi krvácejícího srdce. Tady se Ashhab jistě dobere ještě větší úpěnlivosti proseb trpícího národa. Skladba spolupracujícího klavíristy a skladatele Adama Skoumala Djinnija je ženskou variantou orientálního džina, vypuštěného z láhve. První provedení svěřil autor Shlomo Mintzovi. Pražskojarní interpretace hýřila barevností, originálními harmoniemi a virtuozitou obou interpretů, spojených v dokonalý celek. Svojí hrou Ashhab dokumentoval schopnost tlumočit hlas své doby.
Premiéra Ravelovy Sonáty G dur 30. května 1927, tedy skoro na den přesně před 88 lety, se skladatelem u klavíru, a Georgem Enescu, rovněž skladatelem a vynikajícím houslistou, musela být tehdy pro publikum velkým zážitkem. Ashhab ji pojal fantazijně, dávaje si záležet hlavně ve druhé bluesové větě na stylizovaných jazzových glissandech. Ve třetí větě dal Ashhab svou brilantní techniku podle Ravelova požadavku plně do služeb hudby – tempový předpis zní Allegro, což původně znamená vesele, ale titul věty Perpetuum mobile dává najevo (stejně jako u skladeb s podobnými názvy), že ten pohyb může být velmi, velmi rychlý. A to opravdu byl. Pyrotechnika brněnského rodáka H. W. Ernsta Poslední růže sestává z variací na původně irskou píseň. Interpretací zejména této skladby Ashhab získával cenné body na všech soutěžních kláních i koncertech.
Po Ravelově skladbě Kaddish, houslové transkripci jedné ze tří hebrejských zpěvů chválících Hospodina v židovské bohoslužbě – která vyzněla jako uklidňující předěl po technických ohňostrojích – uzavřel houslista své vystoupení Waxmanovou Carmen, psanou pro a ve spolupráci s Jashou Heifetzem. Ve srovnání s Carmen Pabla de Sarasate, kterou dnes hrají třináctileté děti, je Waxmanova fantasie prubířským kamenem techniky zralých houslistů (kupodivu houslistky se jí vyhýbají) a strhujícím finále dokáže každý recitál náležitě korunovat. Ashhab ji má dokonale zažitou a zabezpečenou, takže byla skutečným vrcholem zdařilého večera, na němž měli velký podíl jak G. Bizet, tak zpaměti doprovázející Adam Skoumal. Za bouřlivý potlesk skoro zaplněného Rudolfina (začátek byl ve 21.30) se oba umělci odvděčili Skoumalovými Variacemi na cikánskou píseň, přitažlivou, pestrou a strhující skladbou, která zvedla publikum ke standing ovation.
Česká kultura může být šťastná, že se v mladé houslové generaci vytvořila Velká Pětka – Josef Špaček, Jan Mráček, Jiří Vodička, Olga Šroubková a Milan Al-Ashhab. Ačkoli každý z nich dnes představuje jiný umělecký typ už zcela bez ohledu na pedagogy, kteří je zpočátku formovali, dohromady vytvářejí širokou paletu houslového umění současné doby, včetně odlišných názorů na hudbu. Nesnažme se je rovnat do latě našich představ a vzájemně poměřovat, ale buďme šťastni, že se z jejich nástrojů line hudba různých staletí v tvůrčím pojetí leckdy hodně různorodém, ale vždy řemeslně dokonalém. Obdivujme každého z nich za to, co je mu vlastní a buďme jim neskonale vděčni za vpravdě obrovskou píli, která je dovedla na tuto úroveň. Věru, že to nebylo zadarmo.
