Psí srdce je název novely Michaila Bulgakova z poloviny dvacátých let, sovětským režimem zakázané, šířené jen samizdatem. Předlohu zhudebnil Alexander Raskatov, letos šedesátiletý ruský skladatel, který se po pádu Sovětského svazu etabloval i na Západě. Psí srdce je jeho první operou. Premiéra se uskutečnila v Nizozemské opeře v Amsterdamu v roce 2010, loni pak bylo dílo uvedeno v English National Opera a jako koprodukční projekt na jaře i v La Scale v Miláně. Příběh je možné označit za kontroverzní či skandální, nebo přinejmenším za výstřední – jde o sci-fi a trochu i o horor, o sarkastický černý humor i o satiru. Ukazuje na etickou stránku sporných vědeckých pokusů, ale také se obrací proti směřování nového sovětského státu, při němž pod ideou třídního boje nacházejí živnou půdu pro nekontrolované působení špatné lidské charaktery.
Význačný moskevský vědec provádí pokusy na zvířatech a operací se mu podaří z toulavého psa vytvořit kreaturu podobnou člověku. Pod novou identitou se tento Polygraf Polygrafovič Šarikov (v českém překladu knihy Bobikov) stane v moskevské komunální správě vedoucím oddělení očisty města od toulavých koček. Experiment se však časem vymkne z rukou – z osobně nešťastného Šarikova, v podstatě stále v něčem ještě psa, nadále žijícího u profesora, se stává alkoholik, který odmítá respektovat jakákoliv pravidla, a pod vlivem četby klasiků marxismu začne dokonce profesora, odpůrce nových pořádků, osobně existenčně ohrožovat – udá ho. Vědec přistoupí k nové operaci, aby vrátil psovi jeho původní podobu a původní život. Musí však vysvětlit policii, kam se poděl Šarikov… Opera končí otevřeně, není jasné, zda profesora zavřeli, nebo ne, ale končí navíc humanistickým apelem chtělo by se říci skoro až čapkovským…
Hudebně jde o dílo břitké, v situacích kaleidoskopické, stále ubíhající vpřed, plné deklamace a ostrých šlehů, s expresivně traktovaným orchestrálním partem, dílo spíše nezpěvné, nikterak lyrické, ale ani patetické, posluchačsky spíše náročné, přesto velice sdělné a poutavé. Podařilo se totiž při jeho realizaci téměř zázračně hladce a přesvědčivě propojit ducha knížky, charakteristiku postav, předpokládané poselství, skladatelův moderní hudební jazyk a neotřelé scénické prostředky. Je na co se dívat, inscenace je bizarní a místy šokující, do jisté míry však i zábavná, stále se něco nového děje – a hudba v ideálním souladu s režií, choreografií a scénografií pomáhá nést všechna sdělení tam, kam mají směřovat. Zpívalo se rusky, titulky nabízely angličtinu a italštinu.
Vynikající byl pěvecky i herecky představitel hlavní role, britský tenorista Peter Hoare (známý i z janáčkovských rolí a Julietty). Jako proletář, nevděčný podnájemník byl i v psích návycích odpudivý, na jevišti řádil a hlasově se v charakteristice vůbec nešetřil. Vyrovnaný sólistický tým spolutvořili Paulo Szot , Ville Rudanem , Elena Vassilieva , Nancy Allen Lundy , Vasily Efimov , Andrew Watts a další. Partituru obdivuhodně a cílevědomě rozezněl dirigent Martyn Brabbins .
Pozoruhodným momentem inscenace byla náznaková figura velkého psa, kterého po jevišti vodili přímo rukama čtyři přikrčení loutkoherci a jehož hlas obstarávali dva zpěváci. Přestože byli všichni vidět, vytvářeli v dané poetice představení úžasnou iluzi živého tvora. Příběh byl barvitě rozehrán, zasazen do revoluční atmosféry, opatřen skvělou světelnou režií a projekcemi… Jasný důkaz, že moderní opera může zprostředkovat mnohé – víc, než by se zdálo možné. Musí ji ovšem mít v rukou taková osobnost, jakou je – a pro tento projekt byl – evidentně skvělý divadelník Simon McBurney – divadelní a filmový herec, scenárista a režisér, zakladatel a duše mezinárodně působícího britského souboru Complicite.
Od poloviny března do počátku dubna se v La Scale uskutečnila pouhá čtyři představení Psího srdce. Soudě podle toho posledního (3. 4.), v podstatě zcela vyprodaného a publikem příznivě přijatého, byl to ambiciózní a odvážný, naštěstí však zdařilý dramaturgický tah.
