Jestli kdysi konzervativní vídeňská Státní opera se přizpůsobila německému trendu a odhodlala se k spolupráci s avantgardními režiséry (což nevedlo vždy k úspěchu), v milánském Teatro alla Scala se zdráhají opustit konzervativní pohled na operní režii. Alespoň takový dojem jsem měl ze dvou inscenací, které jsem tam navštívil v průběhu jednoho roku. Po Massenetově Manon (květen 2006) v kvalitním hudebním nastudování I. Marina, nicméně poněkud příliš konvenční režii N. Joela (že dílo lze inscenovat i moderněji, dokázal Andrej Serban ve Vídni v březnu 2007) jsem po roce zhlédl představení Cileovy veristické opery Adriana Lecouvreur . Dílo je sice italské, ale není to typický drásající verismus v příběhu i hudbě, hodně blízko má právě k zjemnělému Massenetovu vkusu. Předlohou příběhu (jako u mnoha jiných oper) bylo drama Eugéna Scriba a vypráví o tragické lásce velké hvězdy Comédie Francaise k saskému princi Mauriziovi. Ani libretní, ani hudební zpracování není vyjímečné, orchestrální partitura je poměrně průhledná, občas vzbuzuje až dojem prázdnoty a motivické chudosti, již nahrazuje opakováním několika motivů, takže jediným, avšak významným kladem díla jsou působivé vokální party čtyř hlavních postav. Pohled do divadelního zákulisí a intimního života hereckých idolů může být atraktivní, Cilea je však ve všem příliš umírněný a málo jdoucí po vnějším efektu. Proto je lépe zavřít oči a naslouchat krásnému zpěvu.
Adriana je z pěveckého hlediska vhodným terénem spíše pro belcantisty než pro typické veristické zpěváky velkých gest a tónů. Na světových jevištích se udržela také díky interpretačním kvalitám takových pěvkyň, jako byly Renata Tebaldi nebo Magda Olivero. Když si zakoupíte existující DVD z předcházející inscenace milánské La Scaly z roku 1989 a srovnáte ho s aktuální jevištní realizací, zjistíte, že před dvěma desetiletími se přece jenom zpívalo lépe než dnes. Trio Freni, Cosotto a Dvorský má punc osobností, který dnešním (byť špičkovým) italským interpretům chybí. Ovládají řemeslo, jsou kvalitní, ale nic víc. Platí to o představitelce Adriany Daniele Dessi, která se lépe cítí v lyrických než v dramatických pasážích, o tenoristovi Fabio Armiliatovi (Maurizio), jehož vysoká poloha má lesk, ale jinak barvou hlasu, ale také interpretací je poněkud všední. Snad nejlépe se uvedla Luciana d0Intimo jako Principessa di Bouillon, zpívající s pravým patosem a perlivou barevností, jež veristické opeře nesmí chybět. Charakterizací role Michoneta přesvědčivý, ale příliš tenorální byl jeden z nejvyhledávanějších dnešních italských barytonistů Carlo Guelfi. Dirigent Stefano Ranzani ješte více zdůraznil lyrické kvality partitury na úkor menší dramatičnosti. Stará inscenace (z roku 1989) byla režisérem Lambertem Puggellim na scéně Paola Bregniho a v dobových kostýmech Luisy Spinatelli ponechána zcela ve vodách rutinérské inscenační praxe a její divácké přijetí (na zhlédnuté šesté repríze) bylo až překvapivě (byť zaslouženě) zdrženlivé.
