Jde o hozenou rukavici postmoderním, již značně vybrakovaným koncepcím soudobých režijních matadorů, anebo jen „tichou“ úlitbu tradici holdujícímu italskému obecenstvu, které po odchodu Riccarda Mutiho z čela operního domu, který se právem považuje za „srdce opery“, si jen těžko zvyká na soudobé jevištní praktiky. Zdálo se, že Zeffirelliho Aida , která zahajovala milánskou stagionu před dvěma roky, jen „dojížděla“ v zavedených kolejích a interpretace především Wagnerových oper, ale i Janáčka či Richarda Strausse otevřely Scalu postmoderním tendencím. Je předčasné jásat, že tradicionalismus italského operního publika vyhrál, že se opět vrací do předních italských operních domů nadšené skandování obecenstva namísto bučení a hvízdotu, které zdánlivě marně provázely jinak ničím nerušené výboje obskurních koncepcí, které s dílem a především s dobou a atmosférou jeho příběhu neměly mnohdy nic společného.
Režisér Stéphane Braunschweig , který byl zároveň výtvarníkem scény, pojal sice Verdiho Dona Carlose ve strohé výpravě bez zvláštní dekorativnosti, ve Filipově ložnici vévodí toliko královské křeslo, v obou krajních obrazech v centru pouhý geometricky strohý náhrobek, při autodafé pak popravčí kůly, kde jsou přivazováni kacíři, odsouzení k smrti upálením. To vše ovšem zastínily dobové kostýmy, které navrhl Thibault van Craenenbroeck . Žádný civil, žádné kravaty a kožené bundy, ale ryzí Španělsko s krajkovým zdobením a pufnami, španělskými límci a nezbytnými meči po boku. Prostě kostýmy se vším všudy, které přesně určují charakter doby a sociální postavení jednotlivých osob. Aranžmá bylo citlivé, dobře odstiňovalo výrazové proměny jednotlivých scén, třebaže fyzické jednání osob ničím zvlášť nepřekvapovalo. Bylo logické, vnitřně pravdivé a nikterak matoucí. I to je devíza, na níž může stát vysoce profesionální představení.
Večer ovšem patřil především dirigentovi. Daniele Gatti volil (ve shodě s dramaturgií) ze stávajících sedmi verzí opery tu, která rezignuje na 1. obraz ve Fontainebleau s tím, že Carlosovu árii odtud přenáší do nového úvodního obrazu. Přínosem bylo otevření obvykle vypouštěného dueta Carlos – Filip po králově příchodu do vězení, kde je důmyslně vedena vokální linie obou hlasů v překvapivých melodických variacích se zapojením nepočetného mužského sboru. Jinak v podstatě bez dodatečných kapelnických škrtů. Tedy ve výsledku rozměrné představení se dvěma pauzami trvající téměř do půlnoci. Prostě „opera“ se vším všudy, jak má být. Představení, které si nedělalo ambice řešit existenciální traumata dnešní doby, ale historická freska s politickým tématem boje o moc vedeném v několika vrstvách a liniích v propojení s milostným syžetem nenaplněných lásek všech hlavních osob, tragické téma, které režisér ještě završil smrtí Carlose a Alžběty v samém závěru. Dirigent Gatti rovněž ve svém konceptu podtrhl onu neustále přítomnou polaritu střetávání a míjení citů tím spíše, že všudypřítomná moc deptala v zárodku každý emocionální záchvěv. Proto vedle monumentálních patetických scén, které tvoří páteř díla, přicházejí ke slovu chvějivé tóny nenaplněné touhy i marné naděje. Skvěle se Gattimu podařilo postihnout právě onu tklivou nostalgii a všudypřítomný strach z marnosti jakéhokoli počínání, vnitřní obavy a zadržované napětí dává všem hudebním frázím v Gattiho pojetí zvláštní nedopovězenost, provázenou zejména tragickými tóny smutku a rezignace, které jeho hudebně-dramatické koncepci dominují.
V italských operách – a u Verdiho zvláště – rozhodují o úspěchu představení nikoliv režiséři a scénografové, ale především pěvecké hvězdy. Nejinak tomu bylo i zde, zvláště když se zahajovala ve Scale stagiona. Zachytil jsem až reprízu, kde byly obě alternace již promíchány, ale zdá se, že obsazení bylo ve všech závažných rolích vyrovnané. Především mistrovská dvojice basistů – Ferruccio Furlanetto jako Filip II. a Matti Salminen jako slepý inkvizitor nasadili vysokou laťku: oba pečlivě akcentovali každou frázi, ohromovali jak v burácivých forte, tak ztišených pianech. V roli markýze di Posa oslnil lesklým a tvárným barytonem Thomas Johannes Mayer , překvapením byl představitel Dona Carla Stuart Neill , původně snad ani nenasazený, který exceloval podmanivou vroucí barvou hlasu i suverenitou výšek. Sice jeho přílišná obezita mohla někomu vadit, ale proč by nakonec nemohl být královský infant při těle. Znovu se potvrdilo, že tlustý tenorista s hlasem je lepší než sebekrásnější Adonis bez hlasu. Náročné ženské partie odvedly spolehlivě Micaela Carosi jako Alžběta a Anna Smirnova jako Eboli. Ještě je třeba připomenout menší role mnicha (Petri Lindroos ), pážete Tebalda (Roberta Canzian ) a hlas z nebe (Julia Borchert ). A samozřejmě, že excelovala také kolektivní tělesa, orchestr i početný sbor milánského Teatro alla Scala, jejichž vzájemná souhra i připravenost dokládají vysokou profesionální úroveň každého představení.