Podzimní část brněnského festivalu Expozice nové hudby začala ve čtvrtek 11. října pozoruhodným počinem. V hudebním salónku funkcionalistické vily Stiassni odezněl vokální cyklus italského skladatele Giacinta Scelsiho Canti del Capricorni. Interpretkou byla britská zpěvačka Lore Lixenberg. Již v úvodních slovech večera bylo naznačeno, že budeme svědky něčeho zcela výjimečného, co se možná vymyká všemu, co jsme doteď slyšeli: a skutečně, zážitek, který jsem si odnášela, byl opravdu velmi hluboký a osobitý.
Giacinto Scelsi (1905-1988) patří zcela určitě k těm nejextravagantnějším umělcům dvacátého století. Jeho hudba velmi dlouho nebyla v podstatě nikomu známa, znenadání se pak začala objevovat na koncertních pódiích a získávat nadšené obdivovatele. O autorovi těchto nekonvenčních skladebnikdo téměř nic nevěděl, nebylo známé, jak žije nebo vypadá. Nakonec se ukázalo, že Scelsi je potomkem starobylého šlechtického rodu. Jeho díla často vycházely z improvizací, které nahrával na magnetofon, své asistenty pak nechával zapsat tyto nahrávky do not: podle mnohých pozůstatek jeho aristokratické výchovy. Scelsi se ve své tvorbě v mnohém inspiroval východními filozofiemi, exotickými kulturami, zabýval se mikrotonalitou, zkoumal zvuk, své kompozice se často soustřeďoval kolem jednoho tónu. Samozřejmě, i jeho hudba se v něčem přibližuje známým postupům, tato podobnost je však pokaždé spíše překrývána skladatelovým originálním myšlením.
Canti del Capricorno, tedy „Písně kozoroha“, jsou cyklem dvaceti písní pro sopranistku, kterou v několika částích doprovázejí nástroje. V čtvrteční večer však byly právě tyto části nahrazeny písněmi z jiného autorova cyklu Hô – tento způsob provedení navrhuje sám Scelsi. Vzniknul tak fascinující recitál, kdy kromě hlasu Lore Lixenberg jen dvakrát zaznělo něco jiného: gong na úvod a basová flétna na samý závěr. Scelsiho kompozice je však tak plná nejrůznějších hlasových projevů, že jiné nástroje ani na sekundu nechyběly. Vesmír a transcendentno nebyly autorovi nikdy vzdálené: Kozorohem se v tomto případe myslí souhvězdí Kozoroha a hudba samotná nás přenáší do zcela jiných světů. Jak píše v programové brožurce Jaroslav Šťastný, kozoroh v názvu může odkazovat na geografické oblasti, například Amazonii. Možná právě proto předepisuje skladatel zpěvačce takové postupy, které mi připomínaly prastarou, možná až rituální komunikaci.
Koncert nesl podtitul Mimo čas a prostor. Mimo běžné prožívání času jsem se i díky neskutečně sugestivní sólistce dostala velmi snadno, prostor jako takový však u provedení hrál vlastně celkem podstatnou roli. Sopranistka se totiž mezi částmi přesouvala po místnosti, jednou dokonce zpívala ze zahrady zpoza otevřených oken. Většinu času ale zůstávala za paravánem a posluchači viděli pouze její stín. Lixenberg vytvořila ohromně živočišnou, působivou interpretaci. Její part je nesmírně náročný: od exponovaných vrchních poloh přes ostře artikulované souhlásky až po ty nejhlubší tóny hrudního rejstříku, často vedoucí až do jakéhosi chrčení; jednoduché linie o několika tónech se střídají s rychlými intervalovými skoky. Lidský hlas je v tomto případě nositelem rozmanitých barev, pocitů a Scelsi prověřuje všechny jeho možnosti: jde tedy o mnohem víc než o zpěv. Během drtivé většiny cyklu jsem měla husí kůži, bála jsem se vůbec nadechnout, abych nenarušila zvláštní, magickou atmosféru a návrat do běžného světa byl po závěrečném potlesku skutečně dost těžký. Řekla bych, že bych Scelsiho v rámci českých koncertních produkcí ráda slyšela častěji. Možná je však součástí kouzla jeho hudby i to, že jsou možnosti zažít ji živě tak vzácné.
