Ačkoliv oficiálním zahajovacím koncertem se má stát až večer s Jakubem Józefem Orlińskim a hudebním tělesem Ensemble Matheus, připravili organizátoři Lednicko-valtického hudebního festivalu pro své návštěvníky ještě mimořádný festivalový prolog. Na rozdíl od všech následujících koncertů, které posluchače čekají v rozmezí 2. až 16. října se však úvodní večer neodehrával v Lednicko-valtickém areálu, ale v Lichtenštejnském zahradním paláci ve Vídni. Současně tak měli návštěvníci možnost prohlédnout si veřejnosti jinak nepřístupnou soukromou uměleckou sbírku, která zahrnuje vzácná díla Lucase Cranacha St., Raffaela, Petera Paula Rubense, van Dycka, Rembrandta, Franse Halse a mnoha dalších. Program přinesl díla Antonia Vivaldiho a Johanna Melchiora Pichlera v interpretaci Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704 pod vedením dirigenta Václava Lukse. Sólově vystoupili sopranistky Tereza Zimková, Helena Hozová, Kamila Zbořilová, altistka Aneta Petrasová, tenorista Tomáš Lajtkep a basista Michał Dembiński.
Tématem VI. ročníku lednicko-valtického festivalu se stala skladatelská osobnost Antonia Vivaldiho, jehož jubileum – 280 let od umělcova úmrtí – si letos připomínáme. Festival si klade za cíl stát se přehlídkou Vivaldiho tvorby, jaká se v celoevropském měřítku nekonala celých padesát let. Samotný koncert zahájilo Laetatus sum RV 607, krátké, avšak hudebně podmanivé, energické a nápadité zhudebnění žalmu 122 (121). Hned z kraje večera tak dostal prostor nejen orchestr, ale i sbor. I z tohoto drobného hudebního dílka bylo patrné, že jak hudebníci, tak zpěváci jsou ve výborné formě – bezchybná intonace, jednotné dynamické i výrazové změny a celková homogenita přednesu byly charakteristické i po celý zbytek hudebního večera.
Následující skladbou, která představovala hlavní dílo první poloviny, byla Laudate pueri RV 600, ve které vystoupila sopranistka Tereza Zimková. Výkon orchestru nelze než opět hodnotit superlativy – instrumentalistům se podařilo skloubit typicky italskou živelnost s interpretační elegancí, čistotou a výrazovou pestrostí. Neméně vybroušená byla také rytmická souhra hudebníků, kteří pod Luksovým vedením dodali šikovně zvolenými akcenty vnitřní vývoj prakticky každé hudební frázi. Nejen dramatické a vyhrocené části však byly povedené, naopak – kouzelně něžná věta s vypjatě křehkou pianissimo dynamikou Sit nomen Domini patřila dle mého k nejpozoruhodnějším místům celého koncertu. Sopranistka Tereza Zimková výtečně oscilovala mezi mírnějšími i „divočejšími“ polohami Vivaldiho hudby a Luksovy intepretace – zohlednila nejen dynamiku, výraz a barvu, ale působivé bylo také její frázování, srozumitelnost a melodická vyartikulovanost rychlých běhů. Také její citlivě decentní zdobení tónů je třeba pochválit.
Druhou polovinu večera zahájila novodobá světová premiéra Concertina G dur skladatele Johanna Melchiora Pichlera, který stejně jako Vivaldi působil u Josefa Jana Adama z Lichtenštejna jako Maestro di cappella. O Pichlerovi toho mnoho známo není, avšak z jeho hudby lze usuzovat, že byl ovlivněn italskými skladateli přelomu baroka a klasicismu. Ostatně Concertino G dur tento fakt jen potvrzuje – skladba je plná italské melodiky, kompoziční čistoty a výrazné rytmiky. Orchestr i v tomto případě podal výtečný výkon plný náhlých dynamických změn a neméně dobrá byla také Luksova práce s tempem. Zmínku si rozhodně zaslouží i výtečná hobojistka se sladkým a bezchybným tónem Katharina Andres.
Večer uzavřelo Dixit Dominus RV 595, ve kterém dostali prostor také další sólisté, jmenovitě Helena Hozová, Kamila Zbořilová, Aneta Petrasová a ve společném triu (Gloria Patri) s ní i Tomáš Lajtkep a Michał Dembiński. Helena Hozová zaujala dramatičtějším projevem, který více akcentoval zdobení tónu, to však bylo stále citlivé a vždy pouze tam, kde tyto ozdoby měly svůj hudební význam. Také Kamila Zbořilová a Aneta Petrasová se se svými party vypořádaly s interpretační lehkostí a vytříbeným provedením – pozornost upoutala například extenzivní práce s barvou hlasu a frázováním.
