Předposledním koncertem letošního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného byl recitál českého pianisty Miroslava Sekery. Do Dvořákovy síně Rudolfina se vrátil se sólovým programem přibližně po dvou letech. V lednu roku 2016 byl jeho výkon jednoznačným úspěchem a ve stejném duchu se bude nepochybně vzpomínat i na festivalový koncert ve čtvrtek 29. 11. Zatímco při svém minulém rudolfinském recitálu Sekera zvolil Mozarta, Chopina, Liszta a Janáčka (záznam z tohoto koncertu vyšel letos pod hlavičkou Radioservisu na CD), pro letošní sólový večer padla volba na početně ještě velkorysejší a stylově podobně rozmanitý program obsahující celkem čtrnáct děl z tvorby pěti skladatelů.
Úvodní tóny večera patřily hudbě Domenica Scarlattiho. Sekera vybral a šest sonát a díky dur-mollovému i tempovému kontrastu vytvořil pestrý obrázek přibližující atmosféru autorovy bohaté galerie skladeb pro klávesové nástroje. Tyto drobné a pro začátek koncertu často volené skladbičky se hrávají na sto způsobů. V tomto případě zněly sonáty velmi intimně, skromně, drobně, zkrátka jemně, ale i hravě a bezstarostně. Pro jasnější zřetelnost drobných hodnot ve velkém sále by možná některé rychlé pasáže snesly nepatrné snížení tempa či skromnější pedalizaci. Každopádně, muzikálnosti a přirozeného hudebního půvabu bylo posluchačům naservírováno hned v začátku večera svrchovaně. Z mnoha rozhovorů a propagačních textů je znát, že Sekera rád a s úctou vzpomíná své pedagogy a u některých skladeb programu avizoval stále přítomnou vazbu na některou z těchto osobností. Při druhém vstupu večera, Sonátě Es dur „Les Adieux“ op. 81 Ludwiga van Beethovena tak zajisté myšlenkami zabloudil k Miroslavu Langerovi (klavírní pedagog pražské AMU). Skladbu hrál technicky bravurně, s procítěností pro něj již automatickou a kultivovaností úhozu jemu vlastní i v těch dynamicky nejvypjatějších okamžicích.
Přechodem ke třem skladbám Clauda Debussyho se posluchači ocitli v sále zalitém překrásnými mlhavými zvukomalbami a jiskřivými gejzíry tónů ostrých jako jehličky i hebounkých jako samet. Francouzský impresionista byl zastoupen Etudou „Pour les arpegèges composès“, Svitem luny (tuto skladbu Sekera zamýšlel pro změnu jako vzpomínku na svou pedagožku Zdenu Janžurovou) a Ostrovem radosti. Všechna tři díla byla ukázkou toho, co se stane, když už je interpret v nedohlednu za hranicí mezi tím, kdy řeší a neřeší techniku. Sekera tahal za nitky zvukových možností klavíru lehkostí pírka, ale posluchače strhl do svého světa hudební magie silou orkánu. Po přestávce večer gradoval provedením Dětských scén Roberta Schumanna. Třináct miniatur inspirovaných dětskými sny, nadějemi i bezelstnou upřímností hrál Sekera se schopností vyprávět ve vší vážnosti a poctivosti i skromnější příběhy prosté velkých dramat. Oficiálním závěrem programu byla tvorba Bedřicha Smetany: koncertní etuda Na břehu mořském, Přívětivá krajina (Črty op. 5) a Macbeth a čarodějnice. Sekera tímto výběrem dostál logické tendenci zahrát domácího skladatele a zároveň vystupňovat svůj výkon díly té nejnáročnější klavírní techniky. A vrchol to by velkolepý. Ve všech ohledech. Dokonce jsem měla pocit, že jinak stále andělsky působící Miroslav Sekera (za klavírem i v životě) se nechal strhnout démonicky laděným tématem a při Macbethovi a čarodějnici přeci jen trošku vystrčil růžky. A vše bylo dokonalé. Neoficiálním završením se pak staly tři přídavky (J. S. Bach: Siciliana z Flétnové sonáty Es dur BWV 1031, M. Moszkowski: Španělské capriccio op. 37 a F. Chopin: Nokturno cis moll op. Posth), z nichž hned ten první Sekera věnoval „svému milovanému panu profesoru Miroslavu Langrovi“. Dojemné gesto a překrásné provedení všech tří přídavků jen zdůraznilo, že jsme ten večer poslouchali úžasného pianistu a srdečného člověka. Pro ty, kteří chtějí chodit co nejčastěji na koncerty umělců zvládajících špičkově své řemeslo, aniž by jim úspěchy a uznání stoupaly do hlavy, je jednoznačná odpověď – Miroslav Sekera takový je. Hraje světově, ale naštěstí je náš!
