Dramaturgie Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK přinesla v rámci cyklu Světová klavírní tvorba recitál českého pianisty Miroslava Sekery. Koncert se konal 16. ledna ve zcela vyprodané Dvořákově síni Rudolfina. Vezmu-li všechna pozitiva (ze strany interpreta i posluchače) krůček po krůčku, tento fakt musel být pro sólistu velkým potěšením (a výzvou). Sekera si pro svůj recitál zvolil mně velmi sympatický repertoár, jímž dal jasně najevo, že se chce představit publiku v co nejširším klavírně-stylovém záběru. Na programu se objevila díla Leoše Janáčka, Wolfganga Amadea Mozarta, Franze Liszta a Fryderyka Chopina. Úvodní skladbou večera byla Janáčkova Sonáta es moll 1. X. 1905 „Z ulice“. Tuto nádhernou programní skladbu netřeba blíže představovat, co je naopak třeba říci je fakt, že především druhá část Smrt se mne dotkla jako snad nikdy před tím. Umění nespěchat a přitom držet posluchače v rozechvělém napětí zde Sekera předvedl přímo vzorově. O jeho neobyčejně barevném tónu a schopnosti vytvářet jemné a do sametu zabalené odstíny jednotlivých dynamických poloh jsem přesvědčena již dlouho, a v jeho Janáčkovi se mi dostalo opětovného utvrzení.
Následující skladba, 9 variací D dur na menuet Jean-Pierra Duporta KV 573, byla demonstrací Sekerovy bravurní prstové techniky, umožňující provedení tohoto Mozartova díla v závratném (a troufám si říci, že hraničním) tempu, a to při zachování všech atributů klasicistní klavírní interpretace. Třetí skladatelskou osobností první půle večera byl Franz Liszt. Kromě jeho autorské Transcendentální etudy č. 12 b moll „Sněhové bouře“ zazněly také tři Lisztovy úpravy významných děl jiných autorů, konkrétně Lacrimosa z Requiem W. A. Mozarta, Smrt z lásky z opery Tristan a Isolda Richarda Wagnera a Koncertní parafráze na kvartet z opery Rigoletto Giseppe Verdiho. V oblasti světové klavírní literatury patří Lisztovo dílo k tomu nejobtížnějšímu a skladatelův kompoziční princip klavírního symfonismu dovoluje provozování jeho skladeb opravdu jen velmi zdatným pianistům. Notové zápisy těchto děl a jejich neobyčejná náročnost jsou mi důvěrně známy a lehkost, se kterou Sekera všechna čtyři díla interpretoval, byla impozantní. Všechny extrémně náročné klavírně-technické nástrahy, v nichž si Liszt tolik liboval a jejichž zvládnutí je samo o sobě vysokou a málokterým pianistou dosažitelnou metou, zdolal Sekera dokonale.
Druhá půle večera patřila cyklu 24 preludií op. 28 Fryderika Chopina. I kdybych moc chtěla, nenašla bych výtek ani v tomto případě. Všechna preludia byla zahrána s adekvátní atmosférou, profesionálně dodržovanými tempy i dynamikou, a to vše na základě precizního technického provedení. Miroslav Sekera mne tento večer okouzlil vším, čím si přeji být po takovém typu koncertu okouzlena – excelentní technickou přípravou, soustředným výkonem od začátku do konce, pokorným projevem bez zbytečných pódiových afektů, ale především – hloubkou prožitku a porozumění každého díla, kterým přišel své publikum oslovit. Tečkou večera byly tři přídavky a dvojí standing ovation. Po sobotním koncertu pro mne jméno Miroslava Sekery nadobro zakotvilo v kategorii české hudební elity.
