Místo brexitu zvolila kafkovské podobenství. Malé životy od Ann Cleare zakončily ostravské Dny nové opery.

Pět světových a dvě české premiéry, s takovou bilancí skončilo v neděli 30. června bienále New Opera Days Ostrava (NODO). V pátek se v Hale Tatran ve speciální imerzivní opeře IMPACT k sopranistce přidala i kaskadérka, v Divadle loutek Ostrava se rozhlučely futuristické nástroje intonarumori. V sobotu se uvedly dvě rozdílné jednoaktovky od Iana Davise a Haštala Hapky v Divadle Jiřího Myrona.

Dvě dvojice žánrově uvolněnějších děl ohraničovaly tři klasičtější inscenace, alespoň v tom smyslu, že hudebníci hráli v orchestřišti a na jevišti se realizovali operní pěvci se sborem. Všechna představení se konala v Divadle Antonína Dvořáka. Ve středu proběhla česká premiéra Passion od Pascala Dusapina, ve čtvrtek světová premiéra nové opery Františka Chaloupky Zaprodanec a konečně v neděli celý festival uzavřela česká premiéra opery The Little Lives (Malé životy) od jednačtyřicetileté Ann Cleare.

Sochařka zvuků

Ve většině svých děl psaných pro rozmanité instrumentální formace se irská skladatelka soustředí na subtilní i hrubé zvukové konstelace. Při navštívení jejího hudebního světa vychází na povrch až fyzická potřeba poznat se s konkrétním materiálem, se kterým se pracuje. Kromě hudby se umělkyně zajímá i o sochařství a ve svých dílech často pracuje s nástroji a zvukovými objekty, které sama vyrobila či se o jejich výrobu zasloužila. K tomu jí dopomáhá i její akademická kariéra: jako odborná asistentka na katedře hudby a technologií na dublinské Trinity College denně spolupracuje jak s hudebníky, tak s techniky a softwarovými inženýry.

Na nedávném Prague Offspring, speciálním projektu Pražského jara založeném na provozování soudobé hudby, se jako rezidenční skladatelka představila Rebecca Saunders. I ta o kompozici přemýšlí jako o sochání a prahne po nalezení nových zvukových situací a kombinací. Shodou okolností se obě ženy pomyslně potkaly na předávání cen nadace Ernsta von Siemense, Saunders získala hlavní cenu, Cleare jedno ze speciálních skladatelských ocenění. Nadace se k ocenění vyjádřila slovy: „Ve svém díle Cleare prozkoumává statické i plastické kvality zvuku, proniká do extrémních poloh témbru, textur, barev a formy.“

Právě ve vztahu k formě je mezi oběma ženami-sochařkami velký rozdíl, u Saunders je forma organicky odvozená od dynamického průběhu a od konkrétních zvukových detailů, Cleare usiluje o sevřenější celky. Největší odlišnost pak spočívá pravděpodobně ve vztahu k melodii, který v instrumentálních skladbách Ann Cleare zůstává většinou dobře skryt. Až při práci s lidským hlasem a operním idiomem v plné síle vyplul na povrch. 

The Little Lives je skladatelčina druhá opera a jedno z mála děl, ve kterém se autorka zabývá psychologií postav a vztahy mezi nimi. Hlavní Cleare témata mají spíše abstraktní povahu, kromě zájmu o materiální povahu hudby je to také putování zvuku i těl (hráčů, posluchačů) v prostoru nebo environmentální motivy často zkoumané s pomocí multimediálních či vizuálních prvků a instalací. 

Když ji Mnichovské bienále oslovilo společně se skotskou libretistkou A. L. Kennedy, aby složila operu o něčem tak konkrétním, jako je brexit, muselo to být pro Cleare opravdu výzvou. Naštěstí pro všechny zúčastněné i ostravské publikum nevzaly umělkyně toto zadání doslovně. Byť mají v opeře některé z postav irský, respektive skotský přízvuk, místo brexitu se řeší obecnější a všudypřítomné problémy spojené s propagandou a dezinformacemi, a jejích dopadech na lidskou psychiku a chování. Do jednání postav prosakují témata identity, kolonialismu či progresivních i regresivních tendencí ve společnosti.

„Sledujeme tu pocity bezmoci či uvěznění,” vyjádřila se Cleare v rozhovoru pro Harmonii. V opeře sledujeme příběh lidí, „kteří jdou do parku a myslí si, že jsou svobodní – a najednou se ocitnou na tom místě uvězněni“, doplňuje. Světová premiéra proběhla v Mnichově v roce 2022. 

Podmanivá tíseň

Děj opery pracuje s vpravdě kafkovskou devízou. Velmi to připomíná povídku Před zákonem, jejíž operní zpracování od Salvatora Sciarrina zaznělo na prvním ročníku NODO v roce 2012. 

Ke čtyřem postavám v parku jakéhosi skotského města přijde tajemný hlídač (Parkwächter), který jim bez udání konkrétních důvodů sdělí, že park je zavřený a nelze jej v dohledné době opustit. Postavy berou jeho prohlášení vážně, nesnaží se utéct, přelézt plot či se dovolat mobilem svým známým. Hned je jasné, že nejsme ve světě realistických postav, nýbrž v zeleném hájemství charakterových studií, které na vzniklou situaci reagují zpytováním vlastního svědomí a vyhrocenými debatami. 

Psychologii postav akcentuje i zdánlivě statická, ale vnitřně napínavá režie Jiřího Nekvasila a sympaticky střídmá scénografie Davida Baziky. Na jevišti stojí několik výrazných zelených kvádrů, které spíše než přírodní zeleň symbolizují stísněnost postav obklopených nepropustnými stěnami.

Spisovatelku A. L. Kennedy kritici popisují jako autorku děl, které definuje temný podtón a pozoruhodný mix realismu a fantazie. Je to přiléhavý popis i v případě libreta k The Little Lives, ve kterém se střídají poněkud matoucí a často absurdní dialogy a dlouhé árie-monology, se kterými se lze snadno ztotožnit: Mladý Angličan Paul (Peter Brathwaite) zpívá o tom, jak viděl na displeji svého „podělaného“ telefonu zemřít svého otce, kterého neměl nikdy rád, ale přesto v jejich nefungujícím vztahu dřímala láska. Na jiném místě opery se vyjadřuje k rasismu a xenofobii, které jako Brit s černou barvou pleti musí čelit. 

Andrea a Thomas (Peyee Chen a John Pumphrey), irsko-německý pár, jsou uvězněni ve svém společném nevyrovnaném vztahu ještě daleko dříve, než za nimi v parku zavře dveře manipulativní Parkwächter (Christopher Robson). Ansámbl sólistů doplňuje stárnoucí osamělá žena Sarah (Truike van der Poel), jež v parku hledá útočiště od zmateného a agresivního světa, kterému přestává rozumět. Snaží se nalézt klíč k pozitivnímu obratu ve svém frustrujícím životě, a tak trochu hledá někoho, kdo by jí ukázal správný směr – o to se samozřejmě pokouší úlisný strážce parku. 

Nervózní a deprimující atmosféru zamčeného parku skladatelka výtečně podbarvuje dynamickým proudem hudby, ve kterém není nouze o zajímavé, na témbru budované plochy i více melodické doprovody k jednotlivým áriím. Svým způsobem navazuje Cleare na nestárnoucí operní kombinace árií a recitativů. V áriích se zastavuje čas a dostáváme se do vnitřního světa postav. V případě The Little Lives jde vždy o výpravy bezprostředně a přímočaře emotivní, což působí v kontextu jindy jaksi nadosobní hudby Ann Cleare až překvapivě. 

Místo recitativů se v opeře často a dlouze divadelně konverzovalo. Libreto je opravdu výřečné a na protagonisty klade nemalé herecké nároky. Ne každý operní pěvec působí přesvědčivě, když musí na jevišti chvíli mluvit. V případě mezinárodního ansámblu, který operu Ann Cleare provedl i před dvěma lety v Mnichově (až na Nizozemku van der Poel), se ovšem žádné teatrálně rozpačité dialogy nevedly. Všichni uměli s hlasem pracovat výborně jak v mluvených, tak zpívaných partech. 

Za všechny zmiňme kontratenoristu Christophera Robsona, který v roliParkwächtera musel zvládnout polohově velmi odlišné monology a dialogy. Jeho mystická postava se chvilku chová jako státní zřízenec, jindy jako vlezlý podivín či vyčítavý i vypočítavý šarlatán. Jeho neukotvenou a mnohoznačnou identitu podtrhla kostymérka Marta Roszkopfová, ovšem ať už se Robson odněkud zjevil v montérkách či v obleku majordoma, přinesl s sebou napětí a podmanivé očekávání čehosi dramatického. 

Profesionální výkony sólistů na scéně podpořila velmi dobře sehraná Ostravská banda, v tomto případě osmihlavá. Autorka volila především dechové nástroje, často velmi vzácné, kromě příčných fléten, altové i basové (Daniel Havel), to byl hoboj střídaný s lupophonem (Arthur Klaasens), lesní roh a tzv. double bell horn (nástroj se dvěma ozvučníky; Samuel Stoll), trubka a double bell trumpet (Lucy Humphris) a tuba (David Dubec). Ansámbl dechů doplnily housle (Conrad Harris), violoncello (Andrej Gál) a různé bicí nástroje, které obsluhoval Tamás Schlanger 

Cleare dokázala z tohoto netradičního komorního ansámblu vykřesat syté barvy a originální kombinace zvuků, které uměly prodlévat a probublávat v šerosvitu i jasně zazářit v intenzivních, nezřídka dojemných momentech. Působivost její partitury by nedoputovala k posluchačům v Divadle Antonína Dvořáka nebýt energického dirigenta Bruna Ferrandise, v Ostravě dobře známého, kterýse v minulosti podílel na mnoha náročných a úspěšných projektech NODO i Ostravských dnů. 

The Little Lives dokázaly, že úzkosti spojené s politickým vývojem napříč Evropou se mohou stát vynikajícím námětem pro soudobou operu, která sama sebe bere vážně, aniž by sklouzávala k povrchnosti či poučování. V kontextu letošního NODO šlo o velmi zdařilý závěr a dobře fungující kontrast k více experimentálním i ironickým dílům ostatních autorů a autorek. Určitá slibná očekávání evokuje i vytvoření pomyslného mostu mezi ostravským a mnichovským bienále.