2. a 3. března zazněl ve Smetanově síni Obecního domu v Praze koncert, jenž obsazením a programem sliboval nevšední hudební zážitek. Pod vedením šéfdirigenta Symfonického orchestru FOK Pietari Inkinena zazněla česká premiéra současného finského skladatele Einojuhani Rautavaariho, Čajkovského houslový koncert v podání 1. koncertního mistra Berlínské filharmonie Daishina Kashimota a 5. symfonie Dmitrije Šostakoviče.
Obecně je přijato, že nejvýznamnějším finským skladatelem je Jean Sibelius, jakožto „otec zakladatel“ národní vážné hudby. Hudba Einojuhani Rautavaariho (1928) však na mne působí daleko silněji a přesvědčivěji, a jaksi i „finštěji“. Proto je pro mne Rautavaara nejzajímavějším a nejoriginálnějším představitelem finské hudební kompozice. Jeho dílo je působivým obloukem tvůrčího hledání a nacházení stylu a formy vlastního vyjadřování, v němž se nebojí a umí účinně použít jak novátorské, tak tradiční kompoziční nástroje a nezasekne se v žádné doktríně či dogmatu i při dosažení jejich úspěšného použití. Schopností proměny při zachování ducha tvůrce se mi proto jeví spíše než Sibeliovi bližší velkému vzoru všech podobných, Igoru Stravinskému. Se Sibeliem však sdílí zálibu v rozlehlých severských pláních partitur, což občas na Středoevropana může působit trochu jednotvárně. Do jisté míry to platí i o premiérované skladbě Lintukoto, přeložené jako Ostrov blaženosti, což by pak byl pro mne ostrov blažené nudy na dlouhých opuštěných plážích. Přesný překlad Ptačí hnízdo však má evokovat prvek finské mytologie, kde symbolika s tímto spojená je výrazem šťastného, klidného domova a naděje návratu do jeho bezpečí po sebedelší cestě. A to se v uklidňujícím vlnění a jiskření útěšné hladiny vlídné náruče hudby promítlo až s ilustrativní názorností, což podpořil i jazyk skladby připomínající v tomto opusu spíše Suka, Sibelia či Richarda Strausse, než jinde časté prvky minimalismu či Nové hudby. Symfonický orchestr FOK pod baletně plavnými gesty Pietari Inkinena dílo představil v krásně zřetelných odstínech barev nápadité instrumentace.
Koncert pro housle a orchestr D dur op. 35 Petra Iljiče Čajkovského (1840-93) je dílo velmi choulostivé. Nejen technicky, ale především ve způsobu uchopení jeho výrazu. Vnadná a líbivá slovanská melodie snadno zláká k přehnaně emocionálnímu projevu, jenž pak se odehrává mezi kýčovitě barvotiskovým ztvárněním a naříkavým sentimentem. Je-li to navíc umocněno působivými glissandy výměn poloh ve stylu 19. století, stává se celek spíše projevem citu ovíněného důstojníka carské gardy, nežli křehkého ducha ruského poety. Stejné nebezpečí číhá na natěšeného virtuosa v řadách pasáží, když dá přednost před jejich zřetelností pokusu o zlomení rychlostního rekordu. Toho všeho se bohužel nevyvaroval technicky bezesporu dokonale vybavený houslista Daishin Kashimoto. Šestnáctiny hnal natolik vpřed, že jejich tóny se slévaly v akustickou mixáž, až i orchestr nestíhal včas přitakávat. Celek pak působil jako šinkansen řítící se po trati určené pro rychlost ruské trojky, což ovlivnilo i technickou bezchybnost jízdy. Tím vším sólista dosti zastínil krásná místa, jakými bylo např. brilantní provedení kadence, cudně něžný začátek Larga, či nádherná barva zvuku tónů znějících na G a D. Kdyby hrál místo Čajkovského nějaký koncert Paganiniho nebo Ernsta, zmíněná negativa by se možná ukázala vítanou předností. Nechtěl bych však slyšet, co lze takto provést třeba s Mozartem … V důsledku jsem došel k nečekanému závěru, že Česká filharmonie nyní asi má lepšího koncertního mistra, nežli Berlínská filharmonie. Koncert byl bohužel v průběhu Finale přerušen zdravotním kolapsem posluchače, takže poslední větu museli umělci zopakovat znovu.
Rozsáhlá čtyřvětá Symfonie č. 5 d moll, op. 47 Dmitrije Šostakoviče (1906-75) je geniální dílo světově významného tvůrce, jenž celý život trpěl, podobně jako řada dalších, šikanou sovětských komunistických ideologů. Když byl jimi obviněn z formalismu a označen za nepřítele lidu, byl vystaven i s rodinou represím a hrozila mu i fyzická likvidace. V této atmosféře stáhl připravované provedení 4. symfonie a vytvořil symfonii, kde záměrně zjednodušil hudební řeč a zvýraznil klasické prvky kompozice, takže měla naději být kádrována jako dílo požadovaného světlého optimismu a hrdinského vyznění. Obsahuje však zřetelně silné existenciální sdělení, účinností a hloubkou podobné duchu symfonií Mahlerových a působící dnes spíše až tragickou závažností. Dílo je výpovědí člověka, v němž přes veškeré strasti vítězí mravní názor nad osobním zoufalstvím a cynismem doby. Premiérové leningradské obecenstvo (1937) zřejmě dobře vycítilo skladatelovo poselství, neboť přes projevenou nepřízeň totalitního režimu jeho ovace trvaly téměř hodinu … Pietari Inkinen představil architekturu a obsah díla velmi zasvěceně a přesvědčivě. Co mne nejvíce zaujalo: Od tématu s tympány sugestivně vykreslená atmosféra světa zlé moci a hrůza, křik v něm uvězněné citlivé duše. Krásná sóla koncertní mistrové (Adéla Vondráčková), přesná pizzicata smyčců v Allegretto, velká dynamická plasticita orchestru (skvělá pp), sólo flétny nad tremolem houslí, po tichém spočinutí dramaticky vystavěný vzestup k finále symfonie.
Není to tak dávno, co Symfonický orchestr FOK podával přesvědčivější výkony, než tehdejší Česká filharmonie. Provedení Šostakovičovy symfonie bylo vizitkou stále vysoké úrovně orchestru, v lecčems srovnatelného i s uměním současné České filharmonie. Poloprázdná Smetanova síň se mi však naopak jeví jako špatná vizitka jeho managementu.
