Jedním z lákavých programových titulů stávající sezony České filharmonie bylo uvedení Prvního houslového koncertu a moll Dmitrije Šostakoviče v prvním říjnovém týdnu 2020. V Rudolfinu jej měla zahrát u nás dosud neznámá Karen Gomyo. Těšil jsem se o to víc, že k jejímu spojení s Českou filharmonií došlo příznačnou „náhodou“. Šéfdirigent Semjon Byčkov ji tento koncert slyšel hrát v USA a byl prý provedením tak uchvácen, že ji s tímto dílem, jež patří v houslové literatuře ke klíčovým, pozval do Prahy. Ve spojení s Dvořákovou 8. symfonií G dur to měl být údajně jeden z vrcholů sezony. Jenže covid-19 a nouzový stav způsobily, že 7. a 8. října zazněl jiný program. Provozně i stylově jednodušší. Místo Šostakoviče zazněl Mozartův Houslový koncert č. 3 G dur a místo Dvořáka Beethovenova 2. symfonie D dur. Sólistka a dirigent se neměnili.
Když pominu mé provedení tohoto Mozartova koncertu na konzervatoři, slyšel jsem jej živě pětadvacetkrát a více než 40 nahrávek. Karen Gomyo, jež kdysi vyšla z líhně slavné Dorothy DeLay, k tomu přidala něco nového, ale bylo to zvláštní. Technicky to bylo samozřejmě bezproblémové. Její štíhlý tón sice není výjimečný něčím, co by trvale uvízlo v paměti, ale je velmi pěkný a ušlechtilý. Deník Chicago Tribune o ní prý napsal, že je to umělkyně „se skutečnou hudební rozhodností“. Sice nevím, co si mám pod tím přesně představit, ale konstatuji, že její interpretace rozhodná byla. Byla natolik vyhraněná, že jsem se v Allegru divil, v Adagiu jsem měl pocit zvýšené teploty (nikoliv z covidu) a v Rondu jsem čekal, kdy to skončí.
Skutečnost, že by se chmuřili ctitelé historicky poučené interpretace, protože nerespektovala (kromě temp) skoro nic, mi nevadí, protože přesvědčivá dotvoření předváděl už ledaskdo, od Davida Oistracha přes Maxima Vengerova a Gidona Kremera po Anne-Sophii Mutter, silně mi však vadilo, že stereotypy, které prolínaly všechny věty – „rozhodné“ drobení frází a dynamické (s vazbou na smyky) klišé, kdy po vzedmutí vždy přišlo subito piano, bez jakékoli logiky a zřetele k notovému zápisu. Přitom stačilo, aby se dala vést Mozartovou hudbou a nechala někdy prostě jen plynout tóny. Její „inovativnost“ pronikla i do notového zápisu, kdy občas něco ubrala, jindy přidala. Nevím, co bylo motivací pro tento typ „zdobné“ interpretace. Možná chtěla být jen rokoková. Nicméně mě její pojetí připomnělo jen mozartkugeln. Jeden můj kolega byl však v posudku interpretace Karen Gomyo tvrdší a šťavnatější: „Přirovnal bych to ke kombinaci japonských lidových písní zabalených do kabátku à la Mozart… Bylo to příliš uhekané, bez jasných pravidel ve frázi. Všehochuť.“… Dodávám, že hrála kadence amerického houslisty a dirigenta Sama Franca (1857-1937). Snad by Šostakovič v jejím podání dopadl lépe. Pražský debut Karen Gomyo nebyl prohrou, nicméně Mozart v podání koncertních mistrů České filharmonie, kteří ji doprovázeli (Jan Mráček, Jiří Vodička), by byl zajímavější a stylovější. Překvapením pro mě byla skutečnost, že se pan Byčkov s jejím viděním Mozarta smířil, možná dokonce ztotožnil.
Proč Česká filharmonie vyměnila Dvořáka za Beethovena, jsem nepochopil. Jistě na pódiu sedělo méně hráčů, takže to bylo zdravotně bezpečnější (myslel jsem, že je orchestr na koronavirus pravidelně testován), nicméně v době, kdy zní doma a ve světě tuna Beethovenů, mi to přišlo škoda. Navíc Semjon Byčkov se dle mého mínění cítí lépe v romantismu než ve vídeňském klasicismu. Nicméně bylo jasné, že koncertu věnoval nemalou péči. Bylo to vidět v absenci partitury u vylepšené dirigentské podesty i v jeho nasazení. Jakkoli je pak Byčkov umělec, kterému nejsou cizí střety, kupodivu v tomto případě bylo takových kontrastů méně, než autograf nabízí. Týkalo se to energeticky nabité sonátové formy první věty, břitkosti Scherza i drásavosti finále. Přesně však odkryl senzitivnost Larghetta, jež bylo kouzelné. Všeobecně mi bylo líto, že když už padla volba na toto dílo, zůstal pan Byčkov tentokrát něco dlužen kontrastnosti pozoruhodné partitury. V tom došli někteří jeho kolegové (Haitink, Harnoncourt, Gardiner, Abbado, Jansons, Petrenko, Iván Fischer…) podstatně dále. Když pohlédnu na podvečer 7. října s pěti sty diváky z nadhledu, byl příjemný, ale zapamatováníhodný byl jen zjištěním, jak kulturně destruktivní je současná nouzově koronavirová doba.
