Setkání s Alexejem Lubimovem je vždy zážitek – ať hraje Prokofjeva, Cage nebo Haydna. Tento skromný, hloubavý umělec je průkopníkem hudby svých vrstevníků, ale se stejným zaujetím se kdysi pustil do hry na historické klávesové nástroje. Začínal v informačním vakuu jako úplný amatér; poslouchal, co mu nástroj napoví, a tak je jeho přístup veskrze nedogmatický. Dnes už má na kontě početnou diskografii z obou pólů své činnosti.
Na pražském recitálu v kostele sv. Šimona a Judy zněla díla jubilanta Haydna, dále Beethoven, Schubert a v přídavku Mozart. Nástroj, který pro tento účel dodal Petr Šefl, byl originál: kus pražského stavitele Jacoba Weimese z počátku 19. století. Jako takový má samozřejmě své mouchy, které bylo třeba během zkoušky vychytat, ale zato se pyšní jedinečným zvukem. Ten byl možná pro mnohé z návštěvníků překvapením: ucho zvyklé na volumen moderních Steinwayů musí nejprve přivyknout „nedokonalostem“ – různě barevným rejstříkům, nižší hladině zvuku.
Také umělec jako by se nejprve potřeboval rozehrát, byla na něm znát nervozita a sem tam se ozval překlep. Neznat téma úvodní Haydnovy Fantazie C dur (Hob. XVII:4), asi bych je ve smršti rychlých tónů v dané akustice neidentifikovala – kladívkový klavír totiž mimo jiné umožňuje mnohem rychlejší pasáže než klavír moderní, s hlubokým ponorem. Jinak ale Lubimov nabídl zážitek z nevídané proměnlivosti úhozu: ve Variacích f moll (Hob. XVII:6) každý motivek hovořil, každá fráze byla řádně artikulovaná.
Beethovenova Valdštejnská dostává hrou na historicky adekvátní klavír zcela jiný rozměr. A i když si opravdu nemyslím, že by se „moderním“ klavíristům měl Beethoven zakázat, měli by se povinně seznámit s tím, jak jeho hudba zní a jak „vypadá“ v této interpretaci. Řada věcí v partituře, nad nimiž leckdo dumá, se rázem objasní.
Program koncertu po přestávce pokračoval Haydnovou Sonátou C dur (Hob. XVI:50) a Schubertovými Impromptus op. 90 . V tomto notoricky hraném cyklu má hráč na kladívkový klavír opět výhodu: může uplatnit rejstříky a dát tak několikrát opakovaným pasážím novou barvu.
Alexeje Lubimova poslouchal v úterý 17. února sál zaplněný jen z poloviny. Byli to však posluchači klidní a soustředění. Bez klidu a koncentrace by klavíristovo snažení vyšlo naprázdno.
