Při pročítání soupisu více než čtyř desítek operních titulů současného repertoáru Bayerische Staatsoper na jeho konci už skoro ani nedýcháte. O tom všem se prostě našinci nemůže snad ani zdát. Nedávno se stal zbrusu novým a určitě pozoruhodným přírůstkem, vybraným pro zahajovací premiéru Münchner Festspiele 2008, Busoniho Doktor Faust . Vypadá to, že tato podle mého soudu nedoceněná opera a vlastně i její tak trochu nezařaditelný tvůrce (Ital značnou část svého života pobývající v Německu) se přece jen v posledních letech dočkávají zasloužené pozornosti, a to dokonce ve společnosti zvučných jmen. Po nedávném curyšském nastudování (Philippem Jordanem s vynikajícím Thomasem Hampsonem, zaznamenaným na DVD) a inscenaci v berlínské Unter den Linden (Daniel Barenboim s Romanem Trekelem) se Faust na prahu léta poprvé objevil i v bavorské metropoli. Je to hodně široké a barevné plátno, instrumentačně nesmírně obratně vyvedené (třeba jen to propojení varhan a dechů!), s působivě vygradovanými sborovými scénami i umně vykreslenými charaktery. Současník Mahlera, Schönberga i Bartóka se myšlenkou na zhudebnění faustovské legendy zaobíral hodně dlouho – i tak si ale nakonec na Goethovo veledílo netroufnul a sáhnul po předlohách Marlowa a Simrocka, podle nichž si libreto sám napsal. Ale zpátky do Mnichova: Za dirigentským pultem s Busoniho partiturou stanul Tomáš Netopil . Pro jeho slibně se rozvíjející mezinárodní kariéru je to jistě důležitá položka zavítat do tak zvučné sestavy, jakou v Bayerische Staatsoper tvoří Kent Nagano, Zubin Mehta, Marc Minkowski, Peter Schneider, ale zdaleka nejen oni. Jenže se zdá, že Netopil tuhle svoji příležitost tak trochu propásl. Rozměrná a hodně složitá partitura jakoby pro něj byla příliš velkým soustem. Jako by mu při soustředění se na detail unikal celek. Prostě jindy báječně hrající orchestr zněl najednou šedě, bezvýrazně, neplasticky. Ostatně i místní kritiky poukazují na to, že Netopil až příliš dával pozor na to nic neopomenout, či že hráče nedokázal dostatečně inspirovat. Škoda. Ještě že měl k dispozici tak báječné zpěváky, jakými jsou Wolfgang Koch (výrazně vykreslený Faust), John Daszak (ďábelsky suverénní Mefistofeles) či Catherine Naglestad (oslnivě svůdná Vévodkyně z Parmy), zmínku určitě zaslouží i vynikající sbor Bavorské opery . Zvláštní kapitolu by pak bezpochyby zasluhovala promyšlená režie Nicolase Briegera , mistrovsky spojující působivou zkratku, výstižnou nadsázku i groteskní parodii. Až na ten orchestr báječný večer.
